Archiv
15.3.2014
Tyto stránky zaznamenávají moje osobní úvahy o světě, v němž se nacházíme. Nenajdete zde rozsáhlé analýzy ani rozbory založené na vyčerpávající vědecké práci, avšak i přesto se ukázalo, že pozorným čtenářům tento zápisník pomohl při hledání nových obzorů, kam je možné nasměrovat svoje příští kroky. Prvotní idea nebyla nikterak převratná. Cítil jsem docela obyčejné zklamání z toho, jak uznávaní intelektuálové současnosti tápají ve tmě, přičemž odmítají přiznat sami sobě, že nelze najít uspokojivá řešení v mezích dosavadních konvencí. A přitom právě na jejich moudrosti spočívají naděje mnohých.
Ve svých článcích popisuji zničující užívání peněz jako krve ekonomiky, plýtvání cennými surovinami, celospolečenské poruchy chování, ale současně se pokouším navrhovat metody, jak tyto procesy napravit. Zda-li jsem se mýlil, či nikoliv, ukáže až čas. V každém případě zde ponechávám vše, byť by mělo jít o předpoklady nenaplněné. I chyby patří k poznání, vždyť bez nich by to vlastně ani nešlo.
Zásadním poznatkem celého mého snažení je skutečnost, že hlavním hybatelem chodu všech civilizací je člověk jakožto jednotlivec - individualita. Žádný vládce nemá moc nad druhými sám o sobě, není všemohoucím bohem. Je sice možné obelstít celé národy vykonstruovanými ideologiemi, ovšem poslední slovo patří každému z nás. Vím, že není snadné postavit se proti aktuálně prosazovanému dogmatu, ale možné to je. Vždy. Vždy máme jinou možnost, než tu, kterou před nás staví propaganda jako nezbytnost. Náš osud byl již sice určen plánovači, avšak rozhodneme sami. Všem lidem bez rozdílu proto přeji odvahu a moudrost. Nechť jsou vaše rozhodnutí šťastná.
Aktualizace 3.6.2013
Protože poslední dobou dost prší, rajčata nerostou a rýč zůstává bez využití, pokusím se oživit tyto svérázné stránky. Především bych rád rozvedl rubriku o užitečném vybavení vhodném jak pro život mimo civilizaci, tak i pro obyčejné trempování po kopcích doma za humny. Mimo to si asi nedokážu odpustit pár nudných statí o stavu naší ekonomiky a společnosti vůbec, o níž analytici jednomyslně hlásají, že už brzy přebrodíme všechen ten nechutný marast, zujeme si gumáky a jako čisté duše se rozběhneme rajskou zahradou, která je právě tam, za tím nechutným, pochmurným mrakem, jenž zvířili konspirační teoretikové. Takže si to užijte.
Aktualizace 27.12.2012
Přežili jsme dvacátý první prosinec roku dvoutisícího dvanáctého od ukřižování Krista. Jsme stále zde a s námi naše naděje a zoufalství. Svět jakoby se nezměnil. Včetně nás samých. Některým je to možná líto, jiní jásají nad neporazitelností svých pravd. Nakonec ale vždy zůstane ona neradostná skutečnost, že nežijeme tak, jak v hloubi duše toužíme žít. Budeme nadále snít nádherné sny a bránit svůj spánek všemi prostředky. Budeme? Jak moc nám záleží na zdraví tohoto světa? Umíráme a s námi i vše živé na Zemi. Až nezbudou než sny. Sny o tom nejkrásnějším, čeho jsme mohli dosáhnout.
Dnes uzavírám tento zápisník. Jedna kapitola dějin se stala minulostí a krom toho mi nebylo dáno oslovit vás, čtenáře, nečím užitečným. Není snadné psát o věcech, o kterých člověk jen nerad čte a zamýšlí se nad nimi - o sobě. Přesto myslím, že to stálo za to.
4.4.2012
Tak jsme se dočkali – konec světa je tady! Podle chování většiny ekonomů, finančníků, politiků, esoteriků, mágů, guru, kněží a vědem s.r.o., má býti rok dvoutisící dvanáctý posledním rokem starých dobrých časů. Samozřejmě o tom věděli už staří Mayové a i přesto, že my o Májích nevíme téměř nic, datum konce světa je nezpochybnitelné – viz. tisíciletý mayský kalendář pragmaticky vytesaný do kamene. A jak všichni víme, povedený design prodává i celkem nedopečené myšlenky.
Buď jak buď nezbývá už příliš času. Nadýchejme se ještě do sytosti čerstvého smogu, vypijme co nejvíce uleželé, pramenité vody z plastové lahve a zakousněme se do lahodného emulgátorového fastfůdu, ať nám v chladné temnotě za koncem světa zůstane alespoň ten hřejivý pocit, že jsme si to užili.
Ano, vím, ani na vás jsem nezapoměl, milí věřící. I když jsou vaši bohové a náboženství rozdílní jako vousy na jedné bradě, přesto si všichni shodně nárokujete spásu a život věčný a to v nejluxusnějším hotelu ze všech – ráji nebeském. Mám také, jako vy, rád pohádky, avšak jsou mi spíše inspirací než-li technickou příručkou pro použití světa.
Není vlastně divu, že všechny naše činnosti jsou nasáklé apokalypsou skrz naskrz. I za tím obtloustlým televizním klaunem bezstarostného obžerství vykukuje přinejmenším prst apokalypsy, jako výmluvné gesto zmaru. Mnohdy je i sama luzná apokalypsa ústřední postavou zábavné kinematografie a příběhy naplněné zohavenými těly, explozemi a dojímající marností trhají rekordy sledovanosti. Ale nejlépe je duch doby zachycen v hudbě – nejryzejší duchovní aktivitě člověka. Nesoulad, zběsilé přesmyčky tónů, ubíjející hlučnost nebo naopak depresivní melancholie.
Takže... co bude dál? Předpokládám, že se na planetě Zemi nachází jedno či dvě procenta lidské populace, která tenhle konec přečká. Ano, jsem trochu hippík a optimista, ale nebojte, hlídám se. Těch pár lidí bude mít vzácnou příležitost založit zcela nově strukturované společenství a o myšlenkách týkajících se této přeměny je můj zápisník. t.m