Chodec

 Stanice ochrany přírody

  (Název Chodec je jedním z lidových pojmenování Mateřídoušky)

 

   Dnešní archeologové dokáží z odpadních jam a starověkých skládek vyzkoumat nejenom to, co naši předkové jedli, v čem to vařili a skladovali, čím se odívali a proč zdobili svoje pivní půllitry právě tak, jak to dělali, ale umí rovněž odhadnout, jak se staly celé civilizace nejmocnějšími, čím ovládly veškerý tehdy známý svět, a proč posléze upadaly až zanikly docela. K tomu všemu stačí zdatnému vědci pár střepů a hrst zkamenělého ječmene. Co si však počnou archeologové budoucnosti, když zaboří lopaty do skládek z dvacátého a jednadvacátého století? Pravděpodobně zešílí z nadbytku dat. Bude jim připadat, že dnešní lidé neměli na práci nic důležitějšího, než přetvořit povrch planety na smetiště. Ostatně čím jiným bychom ve stínu pyramid a dalších divů světa mohli naše předchůdce přetrumfnout, než-li nenapodobitelným svinčíkem?

   Sběr odpadků v přírodě byl vlastně prvním impulzem k založení stanice Chodec. Plastový pytel a rukavice se staly mými nepostradatelnými pomůckami, kdykoliv jsem vyrazil za dobrodružstvím širých dálav. Obvykle nacházím lahve, obaly, šprcgumy, intim spreje, také celé kusy oblečení a boty. Když se zadaří, zakopnu o pneumatiky, nábytek i plynový sporák. Dokonce někdy objevím věci, o kterých jsem ani netušil, že vůbec existují a k čemu slouží. Pokaždé duchovně přemítám, proč bylo nutné přinést je až sem, přičemž třísním svoji karmu nepěknými slovy i myšlenkami. Někdy mám štěstí. Snad aby mi práci ulehčili, pohodí mi laskaví návštěvníci odpadky přímo před dveře. Zajisté v dobré víře, že mi tím lopotnou námahu ulehčí.

 

   Hojnost a blahobyt je dvousečná zbraň. Čím více šlape spotřební ekonomika do pedálů "pokroku", o to víc se zvětšují popelnice a popelářská auta. Zkoušíme recyklovat, ale to se nějak nedaří. Vždyť to by potom po nás už nic nezbylo. Každá velká civilizace přeci musí zanechat věčný a nesmazatelný odkaz pro zítřek. Kde jsou hranice? Kam až můžeme zajít? Daleko. Je-li správná motivace, lidská vynalézavost nezná mezí.

 

   Znovu a znovu potkávám děti hrající si v krajině, které se dobře baví, popíjejí alkoholické nápoje, pokuřují cigarety (kde je asi vzaly, když já se musím v trafice prokazovat, že už mi bylo osmnáct?) a chroupají k tomu chips. A znovu a znovu uklízím. Vždyť jsou to jen děti, usměje se shovívavý rodič. Jistě, děti jsou pouhou budoucností, proč si s ní lámat hlavu.

 

   Kdysi dávno jsem dostal otázku: Jak naučit člověka nenucené šetrnosti a ohleduplnosti k přírodě? Moje odpověď: V devadesáti devíti případech ze sta zbytečná ztráta času. Je to cosi v lidské přirozenosti, co činí každou vyvíjející se civilizaci bezohlednou a zničující. A není nutné k tomu vynalézat vědeckotechnickou revoluci. Lidé už ve starověku pilně ničili svá životní prostředí až do zdárného kolapsu. Tak co tedy s tím? Sbírejte odpadky, třiďte je a modlete se k nejvyššímu popeláři tohoto i onoho světa, aby byly nakonec skutečně recyklovány. A pak snad ten jeden ze sta potká při svých toulkách někoho, kdo změní statistiku na devadesát osm ku dvěma.