Jak nasadit topůrko
Snad nic tolik nevyvede kutila či řemeslníka z míry, jako rozviklané kladivo nebo sekyra, která neustále sklouzává z topora. A to i nezřídka u docela nových nástrojů. Příčina je přitom zřejmá a snadno opravitelná. Řeč je samozřejmě o násadách dřevěných, které kupodivu z nabídky výrobců v časech hi-tech plastových rukojetí doposud nevymizely.
Pevné spojení kovu a dřeva bylo tvrdým oříškem již ve starověku, v časech nástrojů z bronzu. Mnohá důmyslná řešení byla postupně opuštěna a zapomenuta. Jednoznačně však přetrvalo spojení oko - trn.
Spojení oka a trnu lze dosáhnout dvojím způsobem. Keltským, kdy se celá násada protáhne okem až k rozšiřující se hlavě, čímž vznikne odstředivě kuželový spoj (dnes stále užívané u krumpáčů a zednických kladiv, u seker zřídka), anebo klínováním, což lze vidět na všech ostatních nástrojích (zámečnických, truhlářských, kovářských a kamenických kladivech, na sekerách všeho druhu, palicích, kalačích a podobně).
Nejběžnějším tvarem oka u kladiv a seker je ovál. Už méně často najdeme oko obdelníkové a nejvzácněji pak trojúhelníkové. Každé řešení má svoje klady i slabiny. Ovál je nejsnadnější vyrobit a ke spojení postačí jeden klínek, jenž se zatlouká šikmo k ose oka. Tím dojde k více méně rovnoměrnému roztažení trnu topora, takže nástroj upevněný třením o plochy oka nesklouzne. Ovál však nerozkládá třecí sílu rovnoměrně, což častým a namáhavým užíváním nástroje vede k pozvolnému rozviklávání a brzké opravě (někdy je možné vidět klín v ose oválu, avšak to je chybou, neboť plochu oka kolmou k ose klínu nestlačuje téměř žádná síla).
Aby staří kováři zlepšili upevnění svých těžce zkoušených kladiv, vyráběli si je s okem obdelníkovým. To je již na výrobu obtížnější, avšak klínování bylo možné provést křížově - třemi klínky v obou osách trnu/oka. Toto kovářské řešení se ujalo i u některých tesařských seker.
Trojúhelníkový tvar oka znám pouze u seker a to štípacích a odvětvovacích (vlastním dvě). V současnosti je to spíše rarita, takže se o nich nebudu zdlouhavě rozepisovat. Klínuje se dvěma klínky do tvaru T.
Všeobecným nešvarem při upevňování nástroje na dřevěné topúrko je užívání kovových klínků. Je to snadné a rychlé. Avšak chybné. Kovový klín totiž dřevo vymačkává a klouže po zoxidovaných plochách. Spojení se brzy uvolní a nezabrání tomu ani zdrsnění, osazení či zoubky. Vhodné jsou pouze klínky z tvrdého dřeva, které se s toporem přirozeně spojí, poddají se nepřesnostem a hlavně při změnách vlhkosti reagují stejně, jako toporo.
Výroba dřevěného klínku má několik zákonitostí. V prvé řadě klínek nikdy nezhotovujeme řezáním, ale štípáním po vláknech. Klínek se posléze v toporu nerozbije a zůstane celistvý. Správným materiálem je špalík dobře vysušeného tvrdého dřeva. K dopracování potřebného tvaru klínku užije zkušený řezbář nože, méně zkušený si vypomůže broušením.
Pro zatlučení dřevěného klínku do násady je nutné trn topora podélně rozříznout pilkou. Toto se u kovových klínků neprovádí, což nutně způsobuje praskání dřeva a oslabuje pevnost trnu. Zářez pilkou prochází celou délkou trnu danou výškou oka nástroje.
Je třeba mít na paměti, aby byl dřevěný klínek delší, než-li je zářez. Při zatloukání dojde zpravidla k rozklepání konce, který se odřízne. Rovněž je velmi důležité, aby měl klínek správnou tloušťku i šířku. Netrpělivost a lajdáctví celou práci jenom znehodnotí.
Někteří řemeslníci klínky před zatloukáním potírají lepidlem, což není nutné, ale spoj je absolutně stálý. Přináší to ovšem jednu skrytou záludnost - neumožňuje nástroj například z důvodu opravy snadno z topora sesadit a na tentýž trn opět upevnit. Já osobně lepím pouze klínky u některých štípacích seker, teprve až když vypadávají.
Vytvarování trnu topora vyžaduje maximální přesnost a trpělivost. Nejprve si zkontrolujeme oko a pilníkem odbrousíme případné hrany, otřepy, nerovnosti a rez. Teprve potom překreslíme profil oka. Nástroj má jít na trn těsně nasadit a opět sundat. Tedy žádné viklání anebo surové narážení. Bývalo pravidlem, že než zkušený kovář začal trn nového topůrka opracovávat, ponechal dřevo pár dní v teple za komínem. A to i když by se jevilo býti dokonale suchým.
Na závěr zmíním pár rad z praxe:
Do rozviklaného topora nezatloukej hřebíky, vruty či jiné kovové předměty. Nástroj sesaď, uprav trn a vyměň klínek.
Někteří kutilové provrtávají oko sekyr ve snaze zabránit příčným vrutem sklouzávání nástroje z trnu. To je spolehlivá metoda, jak se zranit náhle odlomeným nástrojem při práci.
Najdou se rovněž i sofistikovanější kutilové, jimž připadne za nejlepší přivařit sekyrku k ocelové trubce. Pominu-li opět zvýšené riziko úrazu při prasknutí nekvalitního sváru, vystavuješ svoje ruce silným vibracím, jež ocel výborně přenáší a někdy i zesiluje. A v neposlední řadě není hmotnost ocelové trubky zrovna zanedbatelná.
Dbej na co nejpreciznější zhotovení dřevěných klínků přesně pasujících do drážky. Existuje rovněž metoda zdvojeného klínování paralelně vedle sebe, což jsem viděl u amerických kladiv. Někdy to může pomoci u problematických nástrojů nebo kuželových ok.
Stále častěji se setkávám s kovovými trubičkami lisovanými do tvaru jakéhosi kruhového klínku. Tomuto řešení se vyhýbej. Jedná se o vůbec nejhorší nápad svého druhu.