Boty na celý život
K tomuto článku mne inspirovaly zajímavé diskuse na téma o obuvi do nepohody. Nevinné duše kladoucí znovu a znovu tu samou otázku: "Moc se v tom nevyznám, tak bych potřeboval poradit, včem nejlépe u babičky na houby, ale abych taky příležitostně mohl do Alp nebo ty Dolomity". A vzedmula se pokaždé mocná vlna odpovědí, které si povětšinou odporovaly a i osočovaly se, a po mnoha tisících slov a vět se tazatel horempádem rozběhl do první prodejny se sportovním vybavením a zakoupil ty první křusky, jež mu padly do spárů, jen aby již měl od mučení tohoto pokoje. Samozřejmě tazatel neopoměl posléze všem poděkovat a sdělit jim, že vybral něco úplně jiného. Tak toliko snad k úvodu o výběru těch nejlepších bot na světě, které přirozeně nesmějí býti příliš drahé, avšak ani ne nějak podezřele levné.
Ale abych pouze jenom neteoretizoval, začnu hned z kraje prakticky. Pokud toužíte po botách, jež vás donesou daleko, usaďte se pokojně v tiché meditaci, zklidněte srdeční tep i dech... a pohlédněte na své nohy. Po té pohlédněte do minulosti a vzpomeňte, kde všude a v čem, jak daleko a vysoko jste již šlapali. Ano, to je překvapivě první důležitý bod při výběru obuvi. Proč? Inu někteří z vás mají nožky jako princezny, druzí máte chodidla ztvrdlá a svaly pevné. Také není výjimečné vlastnit někou tu deformaci nohou, takže ponejprve se seznamte se svýma nohama.
Podle bodu jedna se už máte čeho chytit. Jemné nožky budou vyžadovat pohodlí, botu měkkou a vypolštářkovanou. Platfusáci vyžadují široké obutí většinou s pevnou oporou klenby atd. atd. Moje osobní zkušenosti do těchto skupin nespadají, neboť již od dětství nosím kanady. V těch dobách nebylo příliš z čeho vybírat, takže české vojenské boty vz.60 byly jednoznačný základ. K jejich přednostem patřila relativní kvalita kůže a osvědčené metody, jak je patlat vojenským leštidlem. Hlavní slabinou byla podrážka s dosti vysokým podpatkem, která na všech površích snadno klouzala. Obrat nastal s příchodem sametové svobody.
Svobodný trh bez hranic zaplavily haldy rekreační, myslivecké a turistické obuvi vyráběné po celém světě. Vášniví turisté odhodili své popradky do popelnic, neboť objevili Vibram a Goretex. Svět chodců zachvátily nejnovější technologie. A ani armáda nezůstala pozadu. Alespoň z části, neboť při výkonu základní vojenské služby jsem nafasoval kanady vz.90, jež postrádaly výhody vz.60, přičemž si ponechaly všechny nevýhody předchozího typu.
Pozorného čtenáře už jistě napadlo, že stále popisuji jen boty vysoké. Nu má to svůj důvod. Všechny boty nižší než vysoké jsou vhodné pro specifické účely, tedy pro stání u míchačky na beton či běžnou turistiku. Tyto boty předpokládají pohyb po cestách, cestičkách a horských pěšinách. Výjimkou jsou skálopevné horolezačky, o nichž také nehodlám psát, neboť těmto extrémním sportovcům již žádných mých rad není třeba. Uvažujete-li však o chůzi neupraveným terénem - lesem, bahnem, kameniskem a podobně, bez vysokých bot takovéto dobrodružství zcela jistě protrpíte. Rada číslo dvě tedy zní: Hledejte mezi vysokými botami.
Zajímavou kapitolou obuvnické problematiky jsou boty necelokožené, tedy posešívané z kůže a textilních materiálů. Průkopnítem této technologie byl už Baťa, jenž svými baťovkami zpřístupnil pohodlné obutí i těm nejchudším masám. Výrobní cena takovéto boty je totiž výrazně nižší, i když dnešní výrobci sportovní obuvi se neustále pokoušejí zákazníky přesvědčovat o opaku. Pro nenáročné potulování se po okolí v teplém počasí mají takovéto boty jasnou výhodu - dobře odvádějí pot a teplotu od zpařeného chodidla. Jsou rovněž i příjemně měkké. Potíže nastanou v okamžiku, kdy padne rosa do trávy, sprchne májový deštíček nebo nedejbože nasněží. V takovém případě máte na nohou jen trochu lépe vypadající sandály, které navíc zvlhnou jakou houba. Jistě, můžete "zainvestovat" do super hyper membrány, avšak rychle zjistíte, že není zlato vše, co se třpytí. I když vaše membrána bude fungovat dokonale, mokré boty stejně vaše nohy neúměrně rychle ochlazují, což časem indikujete nachlazením, artritidou nebo zánětem šlach. Klidně mi nevěřte, popisuji pouze vlastní zážitky a zkušenosti.
Ponožky. Mnohého čtenáře jistě zarazí, proč uprostřed mého pojednání o botách otravuji s něčím tak samozřejmým, jako jsou ponožky. Je to prosté. Ponožky jsou nakonec vždy tím, co rozhodne o pohodě nebo nepohodě vašich nohou. I v obyčejných farmářkách za pár šušňů lze dosáhnout ponožkami celkové pohody a naopak v super pohorách bez dobrých ponožek zažijete nefalšovanou trýzeň drastického pochodu. V zásadě potřebujete jedny jemné, ošoupané, dobře oprané přímo na nohu, a pak druhé vlněné přes ně. Ty staré fusky poslouží k tomu, aby nachozené kilometry nesedřely kůži z chodidel, vlňáky zajistí regulaci vlhka a teploty. Vlna má spoustu užitečných vlastností, o nichž se můžete dovědět z mnoha různých zdrojů. Já zmiňuji pro krátkost tyto dvě zásadní. Přílišná vlhkost není v botě žádoucí, způsobuje totiž změknutí a únavu chodidel. S tím souvisí zvýšená teplota, neboť spousta vody se vám odpařuje z nohou. To je ostatně i důvod, proč jsou dodnes boty vyráběny z kůže - kůže totiž umí dýchat. A s tím souvisí i můj odpor k různým membránám. Ono je velmi působivé, když moderní technologie předvádějí materiál vodě (páře) prodyšný jen jedním směrem (zevnitř ven), ovšem praktické použití se laboratorním pokusům vůbec nepodobá. Potíž nastává s nečistotami, které ucpávají ony magické, jednosměrně propustné, póry, čímž vznikne v botě klima mikrotenového sáčku na svačinu. Příznivci technologie GTX mi budou samozřejmě odporovat, já jim odporovat nehodlám. Naštěstí mě nemůže nikdo donutit v tom chodit (a věřte nebo ne, za dva páry takových bot jsem utratil nemalé peníze). Ale zpátky k vlně. V botách vlna funguje jako knot, sytící se vlhkostí, přičemž její termoizolační a mechanické vlastnosti se příliš nemění. To je zásadní rozdíl oproti třeba bavlně. Přesahují-li tedy vlněné ponožky horní okraj bot, chovají se jako účinný odpařovač přebytečné vlhkosti. Nemusíte tomu věřit, ale vlňáky od babičky si na cesty určitě vezměte.
Předpokládám, že většina z vás má na sobě nějakou tu kůži. A jak dobře funguje! Při koupání v řece do vás neteče, vítr do vás nefouká, slunce vám neusmaží vnitřnosti za živa, teplo a chlad dokáže docela pěkně regulovat. No věděl to už i pračlověk a tak začal z kůže stahovat nejrůznější nebohé tvory, aby svoji pohodu ještě vylepšil. Kožené boty umějí dýchat a to je vlastnost, kterou doposud žádná věda nedovedla uspokojivě napodobit. O výrobcích z kůže je zapotřebí vědět jednu zásadní skutečnost - není kůže jako kůže. Co se týče bot, jsou užívány výrazy nubuk (nabuk), broušený nubuk, semiš a lícovka. Takže popořadě: Nubuk je rubová strana kožené usně šikovně seříznutá od té lícové strany. Smysl je v tom, že z jednoho metru čtverečního jsou rázem dva. Z ekonomického hlediska jednoznačný úspech, z užitného už moc ne. Boty z nubuku postrádají tu lepší koženou polovinu, tudíž nelze očekávat nějakou závratnou kvalitu. Broušený nubuk je prostě jen broušený nubuk, povrch je do hladka vyleštěn. Na pohled to vypadá jako nefalšovaný kus hověziny, no ale není. Semiš je kůže obrácená naruby a ošetřená tak, aby dobře vypadala. A nakonec lícovka, to je ta vnější vrstva každé kůže. Vypadá hezky a je i odolná, takže se z ní šijí třeba luxusní sedačky k televizi. Paráda, co? S kůží je vůbec spousta legrace. No ale už ne tak na botách.
O botkách semiškách na nějakou náročnější chůzi vůbec neuvažujte. Jsou stvořené především proto, aby jste se mamince, babičce a svému milovanému partnerovi v tom novém obleku/kostýmku líbili. Nubuk ve všech formách, tvarech a barvách potkáte na každém, doslova, kroku. Vyrábějí se z něj jak levné botky "farmářky", tak špičková sportovní obuv za ještě špičkovější ceny. Boty z pravé, neošizené kůže, která má svůj líc i rub tak, jak na krávě narostla, oproti tomu nepotkáte tak často. Vlastně skoro vůbec. Taková pořádná křuska totiž vzniká dosti nákladným procesem, za což není současný spotřebitel ochoten zaplatit (hlavně, že to domácí kino už je doma v pokojíku). Je to otázka priorit každého z nás. Z toho plyne nejdůležitější ponaučení o kůži na boty - nenechte se napálit řečmi prodavačů bot a kupte jen tu nejlepší kůži, jakou můžete. I pozlacené botky ověšené slibnými cedulkami a opentlené medovými slůvky obchodníka po třiceti kilometrech stokrát proklejete, pokud nebudou z dobré kůže.
A dostáváme se pozvolna k oné tajuplné části bot - k podrážce. Vibram! "Chci koupit pořádné nakopávačky a musejí mít Vibram." Samozřejmě, že líbezná slečna prodavačka hned ví, po čem sáhnout. Vždyť Vibram je legenda a ethalon kvality! No nevím, popravdě, ještě jsem ho na svých botách neměl. A je to i s podivem, neboť to pak vypadá, že si boty sám podrážím gumou z pneumatik jako mudžáhidé v Afghánistánu. Ve skutečnosti však značná část bot na světě žádný Vibram nemá. Většinou jde o nějakou gumu na podrážky různého složení a vlastností, jejíž kvalitu prověří až čas podle toho, kdy se rozpadne. Ovšem guma patří k botám celkem krátce. Celá tisíciletí byly podrážky vyráběny ze dřeva, rákosu, různých trav a samozřejmě i z kůže. Dnes však trh s podrážkami ovládla guma.
Čeho je zapotřebí si pozorně povšimnout je spíše technologie připevnění podrážek. Stále masověji se rozmáhá výroba podrážek z jakoby jednoho divoce tvarovaného kusu gumy přilepeného ke složitému tvaru boty snad samotným bohem obuvnickým. Tak tomuhle se raději vyhněte. Důvody jsou hned tři. Za prvé je to hodně o ústa na takových výdobytcích moderní technologie bruslit někde po namrzlých kamenech. Za druhé lze jen částečně takovou podrážku rozchodit podle vašich chodidel a nohám to na zdraví nepřidá. Za třetí je nemožné takovou podrážku nějak kvalitně opravit. Co vytrvalý chodec naopak potřebuje je podrážka sešívaná a lepená z několika vrstev různých materiálů, mezi nimiž by neměla chybět i tlustá kůže. Ochozenou podrážku pak časem mistr obuvník dokáže vyměnit a boty tak nemusejí skončit na skládce. Jsem upřímně rád, že tento můj názor sdílí i vícero osvícených lidí, neboť poptávka po takto postaru podražených botách sílí. Nu a abych Vibramu neukřivdil, ten se prý dá vyměnit také.
Takže už bylo psáno o kde čem, co dělá boty botami. Jen poslední věc zbývá. Šití. Všeobecná zásada zní, že s každým švem bota ztrácí na životnosti. Pokud prozkoumáte ty nejdražší horolezecké škrpály zjistíte, že nemají švy skoro žádné. Skalní příznivci náročných outdoorových aktivit totiž tuto vlastnost doslova vyžadují. Důvodem je nejenom vysoká životnost, ale i téměř nulová promokavost oněmi absentujícími švy. Musím vás však upozornit, že mimo skalnaté prostředí tuto konstrukci nijak neoceníte, ba právě naopak. Takové boty jsou především extrémně tuhé. Pro nás, běžnější smrtelníky, je lepší těch pár švů navíc skousnout. Odměnou nám bude pohodlnější chůze a hlavně bezpečnější došlap v běžném terénu. Ona už jen málokterá výprava za dobrodružsvími po neznámých končinách nevede po asfaltových silnicích či zpevněných pěšinách. Takže švů se nelekejte, v praktickém kontextu mají smysl. Jen nemyslete, že více znamená lépe. Boty sešité ze stovky drobných proužků vypadají sice exoticky, avšak postrádají jakýkoliv užitečný smysl. Šití i do jisté míry napovídá o celkové kvalitě obuvi. Není zvláštností, že dobrý výrobce ve zvlášť namáhaných místech spoj zesiluje až čtyřmi řadami švů. Může se tím sice zvýšit promokavost, ovšem pevnost narůstá. Nehledě na fakt, že voda se zvenčí do bot nedostává těmi nitěmi, ale mezerou mezi dvěma kousky spojené kůže.
Když už obouváte svoji pečlivě vybranou botu, jistě si přitom hned všimnete, jak na nohu působí uvnitř. U dlouho nošených bot je to takový známý pocit, jako když odlitek zapadá přesně do své formy. O tomto pocitu rozhoduje především futro. Futro je všechna ta jemná krása obepínající vaši tlapičku a je dlužno podotknout, že některé boty ani žádné futro nemají. V každém případě se nenechejte zlákat tím hebkým pocitem ještě v prodejně, neboť to prakticky nevypovídá téměř o ničem. Moje nejlepší boty ze začátku leckde tlačily a tvářily se být nepoddajné, ovšem pokud je velikost správná, musíte boty ke spolupráci donutit a doslova je rozšlápnout. Hrát si na to, že tam a tady něco nesedí je zbytečně změkčilé a mohli by jste se tím připravit o skutečně vynikající pár bot. Osobně nejsem zvláštním příznivcem textilem vypolštářkované obuvi. Je to z prostého důvodu. Futro bude během času měnit svůj tvar, bude se trhat, budou z něj vypadávat různé výstelky atd. Také se snadno stane, že kousky něčeho ve futru zůstanou, někde se nahromadí a pak začnou nesnesitelně tlačit. Oproti tomu bota s futrem koženým nebo zcela bez futra těmito problémy netrpí, ale hlavně je možné překážející kousky kůže opravit, seříznout, zabrousit nebo promazat. Jde to úspěšně řešit a vždy se mi to v takových případech podařilo.
Boty byly vybrány, koupeny (snad i zaplaceny) a vám už nezbývá nic menšího, než je na jejich první cestu dobře připravit. Opovažte se hned z obchodu v nich vyklusat. To by se vám také mohla stát nějaká dost nemilá příhoda. Například nějaký ratlík přiběhne, zvedne nožičku a tu vaši krásu naimpregnuje svou močí na věčné časy. Takže impregnace.
Nebudu vůbec probírat ošetřování kožených bot s nějakými membránami. Je to ostatně zcela zbytečné. Prodavač vám stejně vnutí to, co uzná sám za vhodné a vy mu za to ještě poděkujete. Až vystříkáte ten superdrahý sprej co vám dal, budete stejně se vším hotoví. Nic jiného ani použít nesmíte, protože Goretex. Ale my ostatní máme botky bez kravin, takže si připravíme ingredience: 1.Olej, balzám nebo mast k vyživení kůže. 2.Vojenské leštidlo na obuv. 3.Včelí vosk nebo přípravek s voskem na ošetření bot. Postup je následující - olejem (můj oblíbený je Mink Oil) napustím kůži a všechny švy. Nechám vsáknout, nespěchám. Jde to snadno, protože nová kůže saje jako noviny. Touto operací získá kůže spoustu výživy, bude vláčná a póry se v ní roztáhnou. Následuje nanesení vojenského leštidla pěkně kartáčkem. Opět není kam spěchat. Kůže má totiž velmi ráda masírování. Leštidlo jen tak nakydat a rozmazat je kničemu. Pamatujte, že čím víc se s botami pomazlíte a promnete kůži, tím lépe. V následující fázi přijde na řadu zahřívání. Používám k tomu horkovzdušnou pistoli což je velmi efektivní, rychlé a nespálíte si podrážku jako při zapékání v troubě. Zahřáté leštidlo rychle vsakuje, takže opět namažu a opakuji nahřívání, dokud kůže není viditelně nasycená. Při této fázi je jasně vidět, že kůže není jako kus plechu stejné tloušťky a kvality. Takže je v některých místech zapotřebí impregnaci provádět důkladněji. Nakonec přijde přípravek se včelím voskem. Ten nanesu v tlusté vrstvě a provedu pomalé poslední zahřívání. Je třeba hlídat teplotu a nechat kůži průběžně chladnout. Přitom je nejlepší leštícím kartáčem začišťovat povrch. Výsledkem by měl být dokonale lesklý povrch a nikde se nesmí nic loupat ani praskat. Kůže je vláčná, avšak pružná a pevná.
Tento postup mne naučil až čas, vlastní chyby a trpělivost. Znám mnoho takzvaně zaručených receptů. Viděl jsem boty zapalovat, natírat roztoky benzínu, vyjetým olejem nebo sádlem. Kůži to však spolehlivě ničí. Nestačí nanášet pouze voskovou vazelínu, neboť ta nevyživuje. Nestačí ani samotné leštidlo a nestačí ani vyživovat bez konzervace. Snad někomu můj návod pomůže.
Nezbývá, než tento příběh bot pomalu ukončit. Napadá mne poslední věc, jež doposud nebyla zmíněna a tou jsou tkaničky. Vypadá to jako něco malicherného, avšak vázání tkaniček rozhoduje do velké míry o pohodlné chůzi. Držím se zásady, že jak jsou nohy k sobě zrcadlově obrácené, tak i tkaničky by měly být zrcadlově navázány. Až vás jednou bude tlačit třeba jazyk nebo některá jiná část bot, může to zcela změnit způsob vázání tkaniček. Proto určitě vyzkoušejte různé způsoby, zvláště u bot nových.
Docela by mne zajímalo, zda někdo dočetl až sem. Jestli mělo nějaký smysl nakupit celou horu těchto slov. Čest a moudrost nechť náležejí trpělivým čtenářům a chodcům odvážným, těm, jimž stačí cesta bez cíle a pár starých bot k výpravě za jedinečným dobrodružsvím v krajině nepoznané. Tam někde se možná jednou potkáme v botách na celý život.