Kosa
Prapodivný to nástroj známý dnešnímu modernímu člověku už jen z historických filmů nebo z vyprávění. Oč jde. Na kusu dřeva (kosiště) je kusem kovové objímky (kosiřík) upevněn zahnutý nůž (kosa). "A to je všechno?" Skoro. Zbývá jen doplnit pár podrobností - asi 99%.
Sečení kosou spočívá na mnoha detailech, které rozhodnou, zda se sekáč nadře jako kůň nebo se po ranní rozcvičce na louce vrhne do další práce bez újmy na zdraví. Zde je důležité spočinout zrakem na slově "ráno". Toť základní faktor úspěšného kosení. Přesně jde o čas, kdy ještě slunce nepálí nad obzorem, avšak je již natolik dobrá viditelnost, že je možné na louku bez újmy dokvačit. Tedy co nejdříve. Z toho vyplývá, že ospalcům nezbývá, než si tuto kratochvíli odepřít.
Důvody pro včasné vstávání jsou dva. Za prvé je krajně masochistické poflakovat se s kosou po loukách opékáni přitom sluncem, za druhé potřebujete rosu a nočním chladem zkřehlou trávu. Splníte-li tyto dva požadavky, máte napůl vykročeno k rozkoši z dobře odvedené práce.
Druhá půlka bude poněkud složitější. Především potřebujete kosu na míru. Asi mi dáte za pravdu, že každý z nás mamince narostl poněkud jinak. Jeden měří dva metry, druhý vypadá jako přerostlý trpaslík, třetímu narostla ňadra dmoucí atp. Z toho musí vycházet rozměry kosiště. Popadnout starou kosu po dědovi a po dvaceti minutách být překvapený, že mě loupe v kříži, není vlastně vůbec překvapivé. Výrobu vhodného kosiště popíši snad v nějakém dalším článku, pro teď potřebujete vědět, že postoj při kosení musí být přirozeně vzpřímený a uvolněný. Shrbení nebo zaklánění by vám totiž po čase mohlo zůstat, což není zrovna estetické ani praktické. S tím přímo souvisí i poloha rukou na kosišti - každý máme jinou šířku ramen. Tohoto rozdílu si nejlépe všimnete, když dospělou kosu popadne nějaké nezbedné dítě. O materiálech a tvarech kosiště by rovněž mohl vzniknout samostatný článek, pro začátek však stačí vědět, čemu se vyhnout. Tak především kosištím kovovým. Viděl jsem hliníková a ocelová. Ocelové je vhodné tak na zabíjení medvědů, dural rezonuje při nárazech a težko si ho opravíte doma ve stodole. Tvarů znám několik, osobně používám rakouský (středoevropský) typ - dvě rukojeti upevněné zezadu kosiště, kosí se tlačením vpřed.
Takže když už máte použitelné kosiště, je na čase nasadit kosu. K upevnění slouží většinou ocelová objímka (viděl jsem i drát) s jedním nebo dvěma šrouby pro utažení. Na Balkáně tradičně šrouby nepoužívají, dotažení řeší zatlučením dubového klínu mezi objímku a kosu s kosištěm. No není to zrovna nejšťastnější řešení, neboť v průběhu kosení je zapotřebí nastavovat sklon kosy vůči kosišti. A to je i důvod, proč není kosa přišroubovaná nějak na pevno, protože správný sklon hodně rozhoduje o tom, jak ta louka po vás bude vypadat. Zda jako špatně oškubané kuře nebo jak terminátorův ježek.
Výběr samotné kosy (tedy té zahnuté železné části) je věda na třetí samostatný članek (který už asi nikdy nenapíšu). Potkat se můžete s levnými kosami značně plechovými (jsou lehké a tenké), nebo s drahými, ručně kovanými kovářskými mistry (nejznámějším příkladem jsou kosy rakouské). Zástupci "něco mezi tím" jsou třeba staré kosy z Ruska použitelné nejenom ke kosení, ale i k třídnímu boji či boji o zrno. Já doporučuji to nejlepší (a nejdražší), co dokážete sehnat. Má to jednoduché důvody: 1.Pokud vám kosu někdo nezcizí, máte ji do konce života. 2.Kosit budete silou svých svalů a svým umem, což s mizernou kosou přinese jen zklamání.
A teď trochu o délce (a že na délce záleží). Každá kosa má vyražené číslo v centimetrech (Evropa). Pohybují se v rozmezí 60 až 90. Nezdá se to moc, ale znamená to hodně. Jako začátečníci použijte kosu kolem šedesáti centimetrů. Než nasadíte větší kalibr, budete muset techniku sečení nejprve uspokojivě zvládnout. Každý centimetr navíc totiž vyžaduje zkušenosti. Smysl dlouhé kosy je v tom, že můžete většími záběry práci podstatně urychlit. Ovšem i zdatný sekáč používá krátkou kosu běžně tam, kde terén nebo špatná tráva vytváří neideální podmínky (prudké svahy, krtince, výmoly, pošlapaná louka apod.).
S novou kosou v ruce stojíte před zásadní životní otázkou - jak ten krám naklepat. No metody jsou různé. Jde to na sekeře zaseknuté do špalku nebo je možné zakoupit takové udělátko k naklepávání. Obojí je však z nouze ctnost. Já používám kovadlinky nazývané "babky". Jedna má takovou kulatou čepel a druhá je plochá. V minulosti nechávali sedláci tuto záležitost udělat kováře a věděli dobře, proč. Nejde totiž o nic menšího, než o správné vytvarování ostří, což rozhodne o tom, jestli kosená tráva padne "jako podťatá", nebo se jenom ohne. Jestli si tuto dovednost hodláte osvojit, není v moci slov ji naučit. Budete muset některého zběhlého sekáče přesvědčit (nejlépe kvalitní lihovinou), že to s kosením kosou myslíte opravdu vážně, a on vám svou metodu ukáže. V žádném případě nesvěřte svůj drahocenný nástroj nějakému všeumělovi, který ostří zničí úhlovou bruskou či nějak podobně. Naklepávání nelze ničím nahradit. Dobrá čepel kosí totiž zcela snadno a brouskem kosu pouze sem tam pohladíte.
A jsme u kamenů. Je časné ráno, vy stojíte uprostřed orosené louky a je na čase začít. Vytasíte karborundum brousek, za korunu kousek, a šmrdláte po kose. Tak takhle by to ale opravdu nešlo. Na karborundum se jednoduše vyprdněte, je příliš hrubé. Docílíte pouze rychlého opotřebení ostří a ani kvalita nebude stát za moc. Je třeba kamene co možná nejjemnějšího. Ten pěkně namočíte v toulci, neboť na suchém kameni ulpí částečky oceli a vy dosáhnete leda tak dobrého pocitu ze zbytečné práce. Ani šmrdlání není tím pravým způsobem, neboť tak pouze otupíte to, co bývalo snad kdysi ostré. Navlhčeným kamenem (vůbec nemusí být přímo na kosu) klidně obtahujete ostří střídavě z jedné a druhé strany. Superrychlý pohyb zápěstím vypadá sice efektně, avšak docílíte tím pouze brzkého krvácení, přičemž se vám zvlněné ostří nepodaří rovnoměrně nabrousit. Hurá, dospěli jste k prvnímu záběru.
Pravděpodobně si hned všimnete, že při prvním elegantním obloučku zůstala polovina trávy stát. To je s největší pravděpodobností způsobeno nesprávným sklonem kosy. Povolíte tedy šrouby na kosiříku a sklon změníte. To opakujete tak dlouho, dokud záběr nebude dokonalý. Možná také zjistíte, že čepel není v ideální rovnoběžné poloze vůči zemi. Tuto potíž je třeba vyřešit správným seříznutím konce kosiště nebo ohnutím kosy ve svěráku. A už to jde o chlup lépe.
Zcela základní věcí v technice kosení je postoj. Na nějaké poskakování v duchu tai-či, jaké předvádějí šikulové na YouTube, hned zapomeňte. V záběru musejí obě chodidla stát pevně na zemi, nohy jsou mírně pokrčené a pružné. Úsporné krůčky vpřed provádíte při návratu kosy do výchozí polohy. Časem zjistíte, že právě pružnost nohou a z části i trupu je právě tou silou, která je při kosení potřeba. Rukama kosiště nikterak nesvíráte, kosu přidržujete jen zcela lehce. Při zpětném pohybu pak uvolňujete sevření zcela, přičemž necháte dlaně odpočinout. A kosa začíná tančit (vy stojíte pevně a pružně).
Ze začátku si ukrajujte louku jen drobnými obloučky. Jeden velký oblouk si rozdělte klidně na třikrát. Strniště by mělo být co nejnižší, čímž ušetříte mnoho síly. Krom toho pak louka vydrží pokosená déle. Brzy jistě zjistíte, že není tráva jako tráva. Někde půjde kosení snadno, jinde obtížněji. Sekáč s kosou postupuje tak, že nejprve pokosí ta nejvzrostlejší místa a až později dokončuje ta ostatní. Tedy za předpokladu, že každý týden neudržujete jen svůj anglický trávník před domem (ano, i toho lze kosou dosáhnout). S tím souvisí i sklon stébel. Zpravidla je tráva ohnutá nějakým směrem, málokdy stojí zpříma. Proto musíte začít "po větru". Podle toho, jak se posléze porost mění měníte i vy směr postupu. Tedy ne jako se sekačkou, kdy je směr sečení daný vaší momentální náladou.
Co dodat na závěr? Málokdo u kosení kosou vydrží do doby, než mu potřebný rytmus vejde do krve. Chce to trpělivost. Asi proto každý víkend zuří benzínové sekačky a křovinořezy ze všech stran. Luxování trávníku se bohužel stalo národní posedlostí. Přitom práce s tímto nářadím není nikterak příjemná. Pokud by vás nepřesvědčil dobrý pocit z ekologického kosení, zamyslete se nad osudem tvorů žijících na loukách. Každá sekačka rozdrtí vše v cestě a rozmetá vnitřnosti žab, hadů a hmyzu po širém okolí. Vím o lidech, kteří jsou na toto dokonce alergičtí. Starost o brouky se může jevit jako malicherná, ovšem i oni mají v trávníku své důležité poslání. Bez nich je pak nadšený zahrádkář nucen přihnojovat, vápnit, provzdušňovat a vůbec vyvádět věci, z nichž trávě jen hrůzou žloutnou listy. Přeji vám tedy hodně zdaru a trpělivosti a pokud jsem na něco ohledně tradičního kosení kosou pozapoměl, ještě to doplním.