Kovářská výheň
Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, jakou podivuhodnou cestu jsem v kovářství urazil. Od průmyslové školní výhně ke kbelíku naplněného dřevěným uhlím. I můj učitel by pravděpodobně užasl, v čem lze úspěšně kus oceli ohřát do běla. Je to jeden z příkladů, kdy jednoduchost překonává zažité zvyky a představy. A jsem tomu rád, neboť právě takové věci přinášejí do mého života mnoho radosti.
Svoji výheň jsem postavil z prosté potřeby opravit pár nástrojů, které by jinak skončily v kontejneru se železným šrotem. Zprvu jsem špekuloval nad koupí výhně nové, vonící čerstvou barvou a certifikátem profesionální kvality. Všechny vypadaly moc hezky, leč ceny takovéhoto vybavení dalece přesahovaly mé finanční možnosti. A i kdybych potřebnou částku časem našetřil, nezbylo by na ostatní věci. Myšlenka vlastnoruční výroby tak nabyla konkrétní podoby. Vždyť nakonec, neměl jsem co ztratit.
Počáteční představa byla taková, že ze starých cihel postavím základ s komínem a zbytek bude ze šamotek. Na skládce odpadu mi však jednoho dne padla do oka válcová nádoba s ušima (kdysi zřejmě várnice na jídlo). Do jejího průměru přesně pasoval starý plechový kbelík zapatlaný ztvrdlým betonem. A nápad byl na světě. Odřízl jsem dno kbelíku i držadlo, na místo dna pak přišla jakási orezlá armovací mřížka (má hustá oka z pevného drátu a dodnes mi není známo, k čemu přesně ve stavebnictví slouží). Sestavením těchto dílů vznikl základ - menší kuželová nádoba s perforovaným dnem vsazená do větší nádoby válcové. Malý ventilátor jsem připevnil do vyřezaného otvoru v boku válce. Jeho příkon je pouhých dvanáct wattů, což mi ponejprv připadalo málo, avšak jak se ukázalo, bohatě postačuje. Ventilátor je napájen střídavým proudem (jedna fáze) ze sítě. Při takto malém odběru by však bylo možné použít jako zdroj i nevelký solární panel či autobaterii.
Poslední důležitou součástí jsou úlomky šamotových cihel ze starého kotle. Těmi je naplněn kbelík, přičemž úlomky jsou naskládány tak, aby uprostřed výhně tvořily dolík. Šamot je důležitý nejenom z toho důvodu, aby vydržel uhelný žár, ale i proto, že po nahřátí pomáhá udržet stabilní teplotu a zlepšuje účinnost hoření. Princip je tedy prostý - ventilátor vhání studený vzduch do válcové nádoby, přičemž plechový povrch chladí (po celou dobu provozu teplota nestoupne nad hranici, kdy je možné se bezpečně dotknout rukou, takže se ventilátor nespálí). Vháněný vzduch po té proniká perforovaným dnem kbelíku kolem šamotové drti a teprve zde se zahřívá. V dolíku výhně pak nakonec proud vzduchu rozdmýchává hořící uhlí na běžnou kovářskou teplotu. A to, i k mému překvapení, značně rychle.
Z počátku jsem používal běžné kovářské uhlí. Mělo to však všem kovářům známé obtíže. V prvé řadě vzniká škvára, která ucpává přívody vzduchu, takže musí být průběžně odstraňována. Za druhé je v kovářském uhlí dost síry a dalších příměsí, což znehodnocuje jakost ohřívané oceli. A za třetí je třeba nakupovat uhlí ve větším množství, neboť s nějakými troškami se s vámi nebude chtít nikdo piplat. Krom toho kovářské uhlí nemají zrovna v každém krámě na rohu. Oproti tomu uhlí dřevěné (do zahradních grilů) je dostupné snadno a v libovolném množství.
A tak jsem objevil snadno dostupný zdroj kvalitní energie pro výheň. Jistě, jsou výhně plynové s čistým a výkonným plamenem. Jsou i elektrické. Ovšem dřevěné uhlí si lze zcela zdarma vyrobit doma na zahradě. Stačí k tomu třeba plechový barel a hromádka bukových větví (případným nadšencům doporučuji shlédnout videa na YouTube - jak se staví milíř).
Dřevěné uhlí má i dvě docela důležité vlastnosti - při hoření nevzniká škvára ani nežádoucí příměsi degradující jakost oceli (málo okují, prasklin apod.). Nevýhodou je sice nižší tepelný výkon, avšak ve výhni mojí velikosti a konstrukce s tím potíže nemám. Pluhy ani lodní šrouby nekovám, na výrobu seker, motyk, nožů, háků, svorníků apod. dřevěné uhlí plně postačuje.
Kovářská výheň, kterou zde popisuji, má ještě jednu nezanedbatelnou výhodu - je plně mobilní. Mimo provoz stojí někde v koutě a když nadejde její čas, odnesu si ji přesně tam, kde budu pracovat. Bez komínu je samozřejmě třeba myslet na větrání, ovšem ani to není s dřevěným uhlím nějak dramatické. S uhlím kovářkým už to taková legrace není.
Za celé ty roky, co výheň vyrobenou z odpadu používám, vznikla pouze jediná závada a to na přívodním kabelu, jenž prokousala nějaká nezbedná myš. Pokud tedy toužíte přičichnout k černému řemeslu, nemusíte se nechat odradit zažitými předsudky (např., že motor má být třífázový s velkým příkonem) nebo cenovou nedostupností nového kovářského vybavení. Vím, vyráběním věcí ze starého haraburdí kola světové ekonomiky neroztočím, ale možná bude nakonec nejužitečnější něco nového umět než mít.
Několik fotografií výhně naleznete na odkazu Malá kovářská výheň