Holá smrt

  Stojím s motorovou pilou v lese a mám pocit, že sněží. Nesněží, ale opadává jehličí z kdysi stále zelených stromů. S každým poryvem větru to zašustí. A když se všechno utiší, je slyšet brouky žrát. Snad je to pouhou mojí představivostí, přísahal bych však, že spěchají. Proč, to vědí pouze oni sami. My ostatní bychom se měli mít na pozoru, neboť nová generace lýkožrouta už brzy vyletí.

  Můj táta lesník mě naučil, jak pěstovat smrk a jak z něj mít užitek. Byla to škola se staletou zkušeností. Staletí. Už tak dlouho člověk opečovává jednodruhové porosty. Za tu dobu víme mnoho. Alespoň teoreticky, neboť současná realita ukazuje, že prakticky nás lesní hospodářství nezajímá. Nás, jakožto obecnou společnost, veřejnost. Dělníci lesa samozřejmě pravdu znají, avšak ti o budoucnosti přírody nerozhodují. Samozřejmě. Vždyť nejlépe ví všechno ti pánové a dámy z čistých kanceláří a navoněných sněmoven.

  Naši předkové vytvořili plán, jak s lesem naložit hospodárně a přitom zdravě. Ne vždycky rozhodli dobře, ne všechno dopadlo úspěchem. Přesto při zachování zásad pozorné péče o les měli nadprůměrné výnosy. Přesně tak, jako každý šikovný zahradník na své malé předzahrádce u domu. Užitek vyžaduje práci. Lajdáctví podporuje plevel a slimáky. Naši předci založili lesní zahrádku v dobré víře, že příští generace budou chtít v jejich práci pokračovat. Zmýlili se. Pracovat dnes skoro nikdo nechce. A v lese za deště nebo na slunci se dřou už jenom zarputilí snílkové, kteří svou smůlou vonící profesi milují, a nebo zoufalci zadlužení po uši. Na rovinu a bez příkras řečeno, hlavní příčinou holých stromů je nezájem.

  Samozřejmě, že by bývalo prozíravější vychovávat lesy smíšené, používat koně a menší stroje, stloukat ptačí budky a tak dále a podobně. Jenomže svět není o tom, coby kdyby. Zdědili jsme daný stav a selhali jsme. Někteří ekologové jásají. Příroda si pomůže a naše chyby napraví. O tom nepochybuji. Avšak za jakou cenu? A za jak dlouho? A k čemu všemu mezitím dojde?

  V nejbližších letech nás obklopí krajina pahýlů a holosečí. Krátkodobý přebytek palivového dříví vystřídá dlouhodobý nedostatek. Nedůsledná výsadba nových stromků zanikne v lepším případě mezi náletovými dřevinami, v tom horším odnesou cennou půdu deště. Dnes již není na pořadu dne boj s lýkožroutem, ale válka o zemi a o vodu. Tak daleko jsme došli lidskou lhostejností. Že přeháním? Rád bych se mýlil.

  Ocitli jsme se na přelomu dějin lesnictví. Příliš mnoho lidí se stěhuje do měst, odkud již nedohlédnou za hradby supermarketů, stále méně venkovanů zachovává staré tradice a řemesla. I vesnice napodobují města a namísto malého hospodářství pěstují kolem domu golfová hřiště. Řešení nelze očekávat shora. Žádná velká firma ani státní úředníci smysluplně nezasáhnou. A pokud se přeci jen o něco pokusí, selžou. Jak to mohu vědět? Ne, nemám jasnozřivé schopnosti a nečtu budoucnost z kávové sedliny. Jen znám historii a taková je historická zkušenost. Nová éra lesnictví musí přijít odspodu. Od těch nejmenších vlastníků lesa, kteří namísto jiných svůdných kratochvílí moderní civilizace vloží svoji práci do péče o stromy. A tím vloží semínko i do srdcí svých dětí, které až dospějí, neporazí strom bez toho, aby znaly jeho hodnotu.