Palivové dřevo

 

 (Zajímavý článek ze dne 15.12.2019)

  Na jedné samotě v pohraničí žily dvě stařenky. O všechny své potřeby se staraly samy. Cesta do nejbližší samoobsluhy jim trvala poctivou hodinku chůze, vodu si nosily od pramene. Ve chlívku krmily vepříka, kolem pobíhaly slepice a na zahrádce rostla veškerá zelenina, kterou stařenky potřebovaly. Čas od času jim někdo vypomohl, třeba když potřebovaly brambory. Ale dřevo na zimu si obstarávaly samy.

 Začínaly brzy z jara. Sbíraly spadané větve a slabší kmínky soušek, které pak na koze rozřezávaly obyčejnou ruční pilkou. I když do staré pece v kuchyni vešla i větší polena, zpracovávaly vše na drobno. Jejich polínečka neměla víc, než dvacet centimetrů. Byla to náročná dřina, přesto stařenky moc dobře věděly, že to má smysl. Jejich dřevo bylo staré. Vymáčené dešti a vysušené sluncem. Díky tomu mělo minimální hmotnost a nebylo nutné při jeho přepravě vynakládat zbytečnou námahu navíc. Deště odstranily ze dřeva pryskyřici, která v kamnech sice na oko prudce hoří, avšak skutečný energetický výdej paliva snižuje. A tak si stařenky do konce léta pokaždé nashromáždily dostatek zásob k tomu, aby přečkaly zimu.

 Asi první otázkou, která čtenáře musí zákonitě napadnout, je, kolik že to "kubíků" tímto primitivním způsobem každoročně zpracovaly. Přesně to nevím. Určitě to však nemohlo být více, než deset běžných prostorometrů. Jak je to možné, když běžný rodinný domek zhltne přinejmenším dvacet a víc? Protože jsem se sám přestěhoval do podobných podmínek, ve kterých spálím za zimu dvanáct prostorometrů, pokusím se onu záhadu vysvětlit.

 V prvé řadě je to dáno absencí ústředního topení, kdy hlavní zdroj tepla zajišťují kamna či pec v kuchyni. Do ostatních prostor se teplo buď občas větrá, anebo je v nich prostě zima. Ve starých chalupách neměly například ložnice jiný zdroj vytápění, než-li ohřívadlo do postele přinesené od pece. Ústřední vytápění teplovodním kotlem sice pohodlně prohřeje jakkoliv velký dům, stojí to však na druhou stranu násobně víc energie. Konkrétní příklad: Moje malá litinová kamínka v hlavní obytné místnosti nemají maximální tepelný výkon vyšší, než-li šest kilowatt, kterých dosahuji jen výjimečně a nárazově. Běžný kotel ústředního vytápění rodinného domku pod deset kilowatt nemůže fungovat.

 Proč drobná polínka? Je to hodně práce navíc. Mnoho řezů navíc a i skládání a manipulace trvá déle. Důvod je opět tentýž - maximalizace energetického zisku. Malý kousek dřeva vyschne rychle, v kamnech posléze vytvoří palivo s velkou plochou vůči hmotnosti a hoření je dokonalejší. Drobnými polínky lze současně i přesně regulovat výkon topidla. Má to však jednu zásadní podmínku, kterou je zděná pec s velkou akumulační schopností. Pokud totiž zrovna neuhodily silné mrazy, v peci se zatopilo ráno, načež masa zdiva vychládala až do večera, kdy lidé vracející se z práce venku oheň rozdmýchali podruhé. Tím klesla spotřeba palivového dřeva na minimum.

 S příchodem levného uhlí na běžný trh došlo ke změně konstrukce topidel a rychlému zapomenutí zásad, jak efektivně spalovat dříví. Elektřina a cirkulárky následně zbavily člověka těžké dřiny, takže nebylo nemožné zpracovat třicet "kubíků" syrové kulatiny dovezené náklaďákem přes prodloužený víkend. Kotel na uhlí pak zhltl všechno. Nahotu energetické neúčinnosti obnažila teprve až devadesátá léta dvacátého století, kdy ceny paliv všeobecně násobně narostly. Na trhu se objevují první zplynovací kotle, také kamna na pelety, štěpku a dřevěné brikety. Hlavní překážka hospodárného vytápění však přetrvává - návyk na centrální vytápění celých objektů. Velikost místností a jejich počet přitom spíš narůstá. Abychom neztratili luxus bez přehánění královský, vznikají první takzvané pasivní domy. Nižší provozní energetické vstupy však na druhé straně znehodnocují zvýšené náklady při výstavbě. Moderní civilizace se tak dostala do energetického bludného kruhu, který není snadné prolomit.

 V současné době máme palivového dřeva z kůrovcových kalamit nadbytek. Z ČR jej dokonce vyvážíme až do Číny. Jenomže tento stav nebude trvat dlouho. V průběhu dekády nás čeká rychlé zdražování všech energií a jejich nedostupnost. Jediným schůdným řešením pro venkov (kterým se v tomto textu zabývám především) je znovuobjevení znalostí našich předků a zavedení těchto do praxe: Zmenšení obytných ploch u novostaveb, přestavba již existujících budov se stejným cílem, výměna neefektivních vysokovýkonných topidel za menší úsporná s možností akumulace tepla a především změnou v zacházení s energiemi obecně tak, aby nedocházelo k plýtvání, což nutně vyžaduje ochotu změnit dosavadní návyky, tedy namísto otočením kolečka termostatu si obléci vlněné ponožky.

 Kdo čekal, že mu poradím, kde sehnat vagón levného dřeva a jak jej snadno zpracovat, bude zklamán. Žádné takové zázračné informace nemám. Sbírám větve po těžbě, nějaké silnější staré kmeny nařežu motorovkou, ke štípání používám obyčejnou sekyru. V kuchyni mi stojí malá norská litinová kamínka s plotnou, vodu na mytí ohřívám v lázeňských kamnech rovněž na dřevo. A to je vše. Žádný zázrak se nekoná. Komu se to zdá nedůstojné jednadvacátého století, má možná pravdu. Ale možná je to i naopak. Třeba je nedůstojné člověka brát víc, než dává.