Les
Mezi nejcennější zdroj surovin patří po celou historii lidstva bezesporu les. Les je druhým nejdůležitějším ekosystémem planety hned po světových oceánech. Rostliny a živočichové zde vytvářejí společenstvo, které samovolně samo sebe udržuje a život dále i rozšiřuje. Dosavadní chování člověka však tento nemalý zázrak ničí. Je to chyba nebo záměr?
Ve střední Evropě je s lesem nakládáno takzvaně hospodárně. To znamená, že vykácené plochy jsou opět osázeny, les je cíleně obnovován. Na první pohled to vypadá bezchybně, lépe, než pouhé mýcení v Kanadě nebo Amazonii. Jaký les ale lesní hospodáři pěstují?
Je již zavedenou tradicí, že přednost mají na většině lesních ploch porosty užitkové. Stromy průmyslově neužitečné jsou naopak považovány za "plevel". Hloubavý čtenář již patrně tuší, kam taková politika vede - k nemocem, kalamitám, vodohospodářským defektům a půdní erozi. Zdraví lesa tedy paradoxně prospívá méně lidské péče.
Abych neunavoval obecnostmi, popíši v krátkosti běžný příklad, nač se mě lidé nejčastěji ptají - smrkové monokultury. Klasická koncepce je realizována tak, aby celkový objem vytěžitelné dřevní suroviny (smrk) z jednotky plochy byl co možná nejvyšší. To vede k plošnému zalesňování monokulturou, jako když secí stroj zakládá obilný lán. A ono to roste! První problém takového přístupu však spočívá ve skutečnosti, že les se dostává do těžebního věku nejdříve po padesáti letech. Mezitím je usilováno o prořezávání nezdravých kusů a jsou odstraňovány dřeviny nežádoucí (jinak řečeno cokoliv jiného, než smrk). Na poli dochází k obnově půdy hnojením a střídáním plodin během několika málo let. Ale v lese toto prováděno není. Tuto funkci totiž mají zastávat ony plevelné dřeviny, jež chybí. Důsledky se projevují pozvolna, což bohužel v lidském uvažování nezanechává dostatečně razantní odezvu. A tak následující generace lesníků přijímají nezdravý způsob pěstování lesa jako neměnitelnou danost.
Opětovné monokulturní lesnictví na stejné ploše přináší již ze samé logiky věci stále horší a horší výsledky. Stále více stromů umírá před dosažením dospělého věku, mnoho těch přeživších doslova vyhnívá zevnitř. Příčinou je prostá podvýživa rostliny. Když les nakonec zeslábne pod únosnou mez (např. suché léto), rozmnoží se kúrovec nebo foukne vichr a tak se zrodí ona mediálně známá lesní kalamita. Po spočítání výsledků monokulturního hospodaření je jasné, že objem hodnotné suroviny pro průmyslové zpracování klesá na úroveň volně rostoucího smíšeného lesa. Takže proč tolik námahy a vyplýtvané energie? Předpokládám, že jen proto, aby se kolečka ekonomického stroje rychleji otáčela.
Docela rozumím tomu, že před staletími tehdejší šlechta smrkové monokultury zakládala na doposud nevyčerpané, zdravé půdě původních lesů. Naděje na vyšší výtěžnost tu byla (i když už tehdy došlo v některých lokalitách k drastickým kalamitám). Pokračovat v této praxi dnes je však holým šílenstvím. Štěstím pro lesy nacházejících se na území ČR je snad jen to, že zásahy člověka při pěstební činnosti jsou minimální. Současné vlastníky péče o mladé smrčky již moc nezajímá, takže zdravá rozmanitost zastoupených dřevin se zlepšuje. A les se opět stává místem pro život.
Tento článek píši jako odpověď na zděšené výkřiky a lamentace staromilců nad "tím bordelem", který podle jejich životních zkušeností v lesích panuje. Jistě, je pravda, že do budoucna bude potřeba smrkové suroviny menší - poznáváme suroviny nové. Především by ale bylo velkou chybou považovat les za pouhý zdroj pro průmysl. Les je totiž místem magickým, místem důležitým pro obnovu duše člověka. Náš budoucí vztah k tomuto nejenom materiálnímu bohatství spolurozhodne o našem zítřejším bytí či nebytí. Tak jděte do lesa a podívejte se na něj novýma očima.