Diktatura socialismu
Naše pokroucená demokracie tak nějak již přivykla dělení politiky na "pravou" a "levou". Úsměvný zasedací pořádek názorů, méně úsměvná je už realita. Věci sociální se týkají nás všech, ať již patříme mezi dělníky či privilegovanou VIP třídu. Je proto zvláštním paradoxem života, že sociálními tématy se na místo většiny zaobírají jen nemnozí jednotlivci. Hlavním argumentem pravice je nevměšování se do problémů druhých, odpovědí levice je pak sociální diktát. Jste-li zaměstnavateli, víte, co tím myslím. Jako zaměstnanci nemáte pravděpodobně ani tušení a budete mě považovat za blázna.
Historie nás učí, že vznik socialismu můžeme pozorovat s nástupem vědeckotechnické revoluce. Dělnické třídy velmi záhy po startu kapitalistického paradigmatu pochopily, že v časech ekonomických nesnází je nutné všem dělnickým profesím bez rozdílu zajistit alespoň minimální prostředky k přežití. Jak přicházely války a celospolečenské krize, zájem o mírové řešení sociální nouze překrystalizoval v hnutí politické - socialismus. Výchozím důležitým faktem tedy je, že socialismus je principielně revoluční silou.
Jak postupně stroj vědeckotechnického pokroku nabýval na obrátkách, tak s každou další dekádou rostly souběžně i sociální jistoty. V obdobích industriální expanze se jevilo nejschůdnějším ustupovat požadavkům pracujících na místo toho, aby na ně byla brána hůl. Vznikla početná sociální třída, střední vrstva, což přineslo výhody i lidem nejbohatším, neboť jako mávnutím kouzelného proutku vzniklo zcela nové odbytiště vyráběného zboží. Střední vrstvy dokázaly zkonzumovat tolik, kolik by všichni bohatí dohromady nikdy nespotřebovali. S lidskou povahou je tomu však bohužel tak, že co bylo včera neobvyklým luxusem, to je dnes standardem a zítra už to bude málo. Sklony k obezitě nemají jak vidno pouze jednotlivci, ale i celé civilizace.
Stejně tak, jak vede nezřízené obžerství k mnoha smrtelným onemocněním na poli medicínském, obdobné platí i pro celou společnost v rybníku sociálním. Kolaps nastane podle pravidel "infarktu myokardu" - rychle a bolestně. Je mi jasné, že pro vždy spokojené zaměstnance zajištěné celou nůší výhod, peněžitých dávek či odbory, bude celospolečenská změna a rozpad socialismu životní tragédií. Alespoň na první pohled. Někdejší střední vrstvy již nebudou moci nakupovat kontejnery zboží z Číny a jejími prioritami se stanou úspory nebo investice. Člověk si snadno zvykne na pohodlí a má-li o něj přijít, bojuje urputněji, než-li o holý život.
Revoluční duch socialismu není nikterak vybaven k tomu, aby poskytoval dlouhodobé stabilní zázemí. Toho nejnázornějším příkladem je takzvaná sociální demokracie. Již samo toto slovní spojení je ve své podstatě nesmyslné, ale to ponechme pro teď stranou. Politická kariéra sociálních demokratů spočívá v tom, že získávají voliče na základě slibu sociálního kontinua. Tedy jinak řečeno zachováním dosavadních poměrů - sociální dávky, zákoník práce atd. Veřejně již ale nezmiňují, kde na potřebné výdaje najdou zdroje. Socdem voliče ostatně taková informace vůbec nezajímá, neboť jejich zájem je jednostranný. Je samozřejmě jasné, odkud prostředky na socialisticky řízený stát vzejdou. Část zaplatí všichni prostřednictvím DPH, o část se musejí postarat zaměstnavatelé na vlastní útraty a zbytek si vláda půjčí od někoho, kdo ví, jak na dluhopisech dobře vydělat. A když všechno selže, není problém v "zájmu lidu" majetek jednoduše znárodnit. Socialismus přináší krátkodobý blahobyt, avšak po vyprázdnění sýpek nemá další plán. Znovu připomínám, že je to program revoluční, nikoliv hospodářský.
Fakta, jež jsem doposud zmínil, jsou sice dosti odstrašující, avšak jde o pouhý kal na povrchu. Revoluční povaha socialismu je totiž zákonitě donucovací. Chce-li socialismus uskutečnit nějakou veřejnou službu, musí někoho přinutit, aby za to zaplatil. Řečeno krátce a bez obalu socialismus nezná právo dobrovolnosti. Existuje květnatá fráze o sociální solidaritě, kdy bohatí "musí" odevzdávat svůj kapitál chudým, aby prý nastala spravedlnost. V nadpisu článku jsem označil socialismus za diktaturu, postupně jsem dokazoval, proč tomu tak je. Mnoho slov vede nakonec vždy k jedinému, výstižnému a všeobsahujícímu, popisujícímu hranici diktátu - dobrovolnost.
Nepovažuji socialismus za legitimní formu správy věcí veřejných ve svobodné společnosti. Je nemožné spojovat socialismus s demokracií, neboť demokracie požaduje vzájemnou shodu (dohodu, kompromis) a respekt mezi individualitami. Svobodní a svobodu ctící lidé programově druhé nedonucují ani nevydírají. Nejsem asociál a nechráním svou argumentací žádný svůj majetek či postavení. Jsem prostý muž prostého původu jako je většina. A přesto mi svědomí nedovoluje socialismu stranit. Chci-li pomáhat slabým, chci rozhodovat kolik komu daruji a za jakých podmínek. Tvrdit, že musím dávat proto, že druzí mají méně, je pouhým gangsterským nátlakem jako požadovat výpalné. Demokracie nás učí soucitu a skutečné solidaritě. Nepožaduje, ale žádá. A dává nám oplátkou mnoho, i když ne vždy hned. Je dnes často omýlána problematika krize naší civilizace. Jednou z hlavních příčin je zcela jistě přerozdělovací socialismus. Jednostranné znárodňování hospodářských výnosů na úkor tvořivých jednotlivců způsobuje onen ekonomický rozkol, jemuž v současnosti čelíme. Snahy o oživení a inovace bojkotují mnohé takzvaně sociální zákony a nařízení. Namísto toho, aby o sociálně potřebné pečovaly dobrovolnické organizace, jsou k tomu donuceni ti, kteří se provinili pouze tím, že něco vlastní či produkují hodnoty. Motivace k poctivému podnikání tak samozřejmě upadá. Protože ze zásady druhé nedonucuji, mohu pouze apelovat na svědomí každého z vás, aby jste dobře rozvážili, zda budete podporovat sociální diktát, a nebo zvolíte cestu méně pohodlnou, avšak spravedlivou. Nejde totiž o nic menšího, než o překonání nynější krize celospolečenské. Nepotřebujeme revoluci ani reformaci, to, oč si dnešek žádá, je spravedlnost.