Všechny naše naděje a sny v urně
Byl jsem tam. Stál jsem před nápisem VOLEBNÍ MÍSTNOST a přemýšlel. Stalo se toho hodně za poslední roky, mlha kolem mě už není tolik hustá. Na horu poznání stoupám pomalu, neboť spěch se v nebezpečném terénu nevyplácí. Při každé zastávce spatřuji nové obzory a to, co jsem dříve znal jen zezdola, teď vidím v širších souvislostech. Stát před volební urnou se svým hlasem na kousku papíru v ruce mi vždy připadalo samozřejmé, nevoliči pro mě byli jen nezodpovědní lidé. Zlom nastal při první všelidové volbě prezidenta ČR, kdy padly všechny naděje na potřebnou změnu. Došlo mi, že zájmy většiny nejsou a nikdy nebyly zájmy mými. Tehdy jsem poprvé nevolil.
Rozhodovat o menším zlu je dnes všeobecná norma. Ne však pro mě. Zcela vědomě odmítám pohřbít svoje sny a naděje v zapečetěné urně, zradit svoji sebeúctu a sklonit hlavu před falešným systémem znásilněné demokracie. Dnes rozumím oněm nevoličům, i když jejich mlčení nepramení ani tak z uvědomělosti, jako spíše z odmítnutí emotivního. Prezident republiky označil toto chování zbabělostí. Stál jsem před volební místností a myslel i na tato slova.
Jsem naprostou menšinou ve většinové společnosti. Moje názory na fungování svobodného státu nikoho nezajímají a pokud snad na okamžik ano, společnost to nezmění. Zhoršuji svou neúčastí osud republiky? Může být současný stav ještě smutnější. Sice nezažíváme nacistickou ani bolševickou diktaturu, avšak to vůbec neznamená, že o bezohledný diktát neběží. To jen pradávní vládcové obměnili masky, vyvolali nové chiméry a stvořili démony, aby strachem ovládli jemnou lidskou duši. A takzvaně "svobodné" volby tomu pouze napomáhají.
Druhé kolo prezidentských voleb 2013 současný stav dokonale ilustruje. Národ rozdělený na dva nesmiřitelné tábory jako při fotbalovém utkání. Než aby připustili svoji prohru, jedni by druhým nejraději rozpoltili lebky. Z pohledu kulturně-společenského katastrofa, z pohledu diktátora jednoznačný úspěch. Ale skutečně demokratický politik by něco takového nemohl nikdy připustit, natož, aby celospolečenskou nevraživost ještě přikrmoval. Rádi se nazýváme nejvyspělejší civilizací všech věků, ovšem naše politické chování je obyčejným barbarismem.
Dříve či později dožene každého z nás svědomí k soudu nad našimi volbami. Nevím, zda obstojí obhajoba založená na menším zlu. Podle mých dosavadních pozorování o tom pochybuji. Nemáme přeci na výběr pouze to, co před nás staví druzí. Můžeme si najít cestu vlastní. A to platí i v politice. Především bychom měli pochopit, že demokracie je o hledání řešení přijatelných pro všechny, tedy ne o prosazování svých názorů proti všem. Vymezovat se proti kriminálním ideologiím je samozřejmé, avšak kriminalizovat myšlenky humanitní jen proto, že jsou oponentní, omluvitelné není. Z hlediska správy státu máme tedy vždy možnost systém změnit. Nemusíme, a za daných podmínek to není ani možné, na systém spoléhat. Tento stát je naším domovem, o jehož budoucnosti můžeme rozhodovat i jinak, než jak nám dovolují arogantní vládcové. Pokud by naši předkové spoléhali jen na oficiální pravidla, žili bychom dodnes ve zřízení feudálním. Chceme-li opravdovou změnu k lepšímu, musí být hranice překročeny tak, jak tomu v minulosti vždy bývalo. A to je onou odvahou, jíž dnes potřebujeme. Vzepřít se nechtěným autoritám, i kdyby jí měl být sám prezident republiky.
Volební místnost jsem opustil, aniž bych v hlasovací urně svůj hlas pohřbil. Litovat není čeho, neboť o výsledku bylo rozhodnuto již dávno. Noví politici nahradí staré, ale stroj poběží jako běžel dřív. Národ bude tříštěn a štván proti sobě, sem tam bude někomu pomoženo, aby jiný na to doplatil. Ale abych nezakončil tuto stať beznadějným pesimismem, zmíním v krátkosti pár zásad, jimž by bylo užitečné se naučit.
V prvé řadě je nutné požadovat osobní zodpovědnost každého politika. Hra na politické strany jakékoliv zlepšení vysloveně znemožňuje. Volební zákon by měl jednoznačně zamezit tomu, aby věci veřejné spravovaly strany, hnutí, náboženské organizace, korporace a podobně. Za druhé by každý politik musel přijmout výzvu nového kandidáta na konkrétní post podpořenou peticí. Úspěšný a poctivý správce veřejné důvěry by ničím jiným limitován nebyl, takže by mohl pracovat i na dlouhodobých projektech a nepodláhal by módnímu populismu.
Třetí důležitou změnou by mělo být přenesení funkce dnešního senátu na prezidenta republiky. Nevím, kdo jiný by měl dozor nad zákonodárci vykonávat, než osobnost takto celospolečensky exponovaná. Současný senát je orgánem mnoha neznámých tváří, který s veřejností prakticky nijak nekomunikuje.
Změny následující by posléze vyplývaly z výše popsaných zásad. Týkaly by se rekonstrukce Ústavy ČR včetně ustanovení nové Listiny práv, svobod a zodpovědnosti. Z Listiny by všechny zákony a nařízení vyplývaly, byly by jí podřízeny. Zvláště upozorňuji na slovo "zodpovědnost" v novém názvu. Je to důležité, neboť bez jasně definované zodpovědnosti nelze žádných práv ani svobod naplnit.
Ústavní problematika je věcí složitou, o tom není sporu. To však neobhajuje tvrzení, že dnes musíme přednostně řešit problémy takzvaně "aktuální" - nafouknuté bubliny. Můžeme to zkoušet, látat jednu díru za druhou a doufat, že to chvíli vydrží, avšak potom neočekávejme, že budeme mít stát, na který bychom mohli býti hrdí. Dnešní směr je cesta pomalého rozkladu a zániku. Je možné, že většině národa to takto vyhovuje. Potom je vše v pořádku. Ovšem pokud ne, je na čase se pohnout k řešení.
Volební urna se pro mě stala symbolem kolapsu státu. Postáváme kolem ní jako smuteční hosté a vhazujeme lístky nadějí. Pohřbíváme jeden kdysi svobodný stát včetně toho snu o něm. Republika je pro nás daleko víc, než si většina uvědomuje. Neznamená pouze státní hranice a společný jazyk. Republika především brání lidskost v její nejryzejší podobě. Ale kdo ví, možná se mýlím a náš příští vladař učiní každého jednoho z nás bez rozdílu šťastným.