Pravice, levice, střed?
Byli jsme naučeni uvažovat tímto způsobem, aniž by nám to připadalo chybné. Hledat politický směr či světonázor tímto způsobem se stalo normou. Důvod není nikterak nepochopitelný - lidská mysl má automatickou schopnost zjednodušovat, což někdy bohužel vede k až totální bagatelizaci. Zvlášť v tom případě, kdy se navzájem utvrzujeme ve správnosti dogmatu udržovaného tradicí.
Více méně jsme si všichni vědomi toho, že politický volant nelze zarputile držet pouze jedním směrem. Víme, že pro stát je stejně důležité udržovat ekonomickou svobodu stejně tak, jako svobodu sociální, že musíme podporovat činorodost v podnikání i současně zabezpečovat péči pro "ty ostatní", kterým štěstí právě nepřeje. Stavět pravici a levici proti sobě je již z principu zlá úvaha. Je to stejné, jako by za vámi přišel pomatený chirurg a postavil vás před rozhodnutí, kterou ruku si necháte uříznout, aby jste přežili. Vždyť přece potřebujete obě.
O nic více smysluplný není ani pojem "politický střed". Buďto má jít o pouhou zástěrku pro bezpáteřní chování politiků, kteří se točí za silnějšími hráči, nebo to značí slabomyslné chování hnát se jako divoký býk hlavou proti zdi. Nuže co nám zbývá, když tohle všechno víme? Máme nějakou možnost, jak utéci z této pasti?
Odpověď najdeme, položíme-li si ty správné otázky: Co to politika vlastně je? Slouží k obohacování se na úkor druhých? Denně jsme přesvědčováni, že právě tak to je a že je to v pořádku. Již jsme si zvykli na zpronevěru státních peněz, ponižující zákony, daně a poplatky téměř na cokoliv. Obrana občana je proti tomu minimální až žádná. Toto svévolné chování hrstky vyvolených již nadále nesmíme nazývat politikou, chceme-li učinit první kroky k politice skutečné.
Moje prosté tvrzení zdá se býti na první pohled triviálním, avšak jde o poznatek zcela zásadní. Není-li totiž politikou to, co se za ni vydává, ztrácí současné uspořádání jakoukoliv legitimitu. Jinými slovy řečeno nepodléhá nikdo z nás jakýmkoliv požadavkům falešných politiků. Bohužel je tomu tak, faleš je pravou jejich "politikou".
Oč by v politice mělo jít je veřejný zájem. Tato prostá věta obsahuje vše. Politik pracuje pro stát, ne stát pro něj. Jde o službu z touhy naplnit ty nejryzejší ctnosti člověka ku prospěchu celé společnosti. Dnešní "reálný kapitalismus" nás nutí chovat se zcela opačně. Jsme utvrzováni v představě, že sobecké chování přináší prospěch a blahobyt, že přináší pokrok a podporuje vynalézavost. Honba za kapitálem údajně podněcuje v lidech tvůrčí aktivitu. A tak dnes prý stojíme na vrcholu lidské evoluce díky bezbřehé dravosti. Avšak rozhlédněme se pozorněji, kde stojíme... mě osobně to připadá jako okraj hluboké propasti.
Abychom dokázali změnit náš svět, je zapotřebí změnit nás samotné. Nestačí vhazovat lístky do volebních uren, nestačí hledat "nové tváře". Politika je zájmem a prací pro nás všechny. Navykli jsme si přenechávat tuto výsadu jiným, což zákonitě přináší přinejmenším zklamání. Chceme-li zdravý, fungující stát, nezbývá nám, než dospět a převzít svůj díl zodpovědnosti. Být bezstarostnými dětmi je velmi příjemné, avšak přijmeme-li tuto podřadnou roli, vzdáváme se svých práv. Někdy je ukřičenému dítěti vyhověno, někdy dostane, oč žádá, avšak nakonec vždy podléhá svévoli těch, kteří vládnou. Všechny nářky nad nespravedlnostmi zůstanou nevyslyšeny, neboť každého večera uléháme s myšlenkou, že se o nás někdo postará.
Stříbrný lev v rudém poli se kdysi v minulosti stal symbolem našeho národa. Kde spí onen duch síly a vznešenosti? Je již jen vzpomínkou ze starých kronik? Něco jsme ztratili, přátelé, něco velmi cenného. Pravice... levice... střed... jsme již opravdu natolik ubozí tvorové, bez rozvahy, bez kouska sebeúcty a bez svědomí?