Mýtus demokracie
Žijeme v prazvláštní době. Lidstvo ze sebe vydává to nejhorší a přitom si činí nároky na nejušlechtilejší výsady. Přesně tím totiž demokracie je.
Často jsou deklamována hesla o tom, jak demokracie přináší svobodu, rovnost, lásku etc. Ovšem je tomu právě naopak. Aby totiž měl démos kratos smysl, vyžaduje nejprve ony ctnosti. Ušlechtilé ctnosti nelze získat násilím ve válkách, zotročováním jedněch druhými, ničením životního prostředí či bezbřehou konzumní ekonomikou. Vláda lidu patří pouze lidem spravedlivým. A právě z tohoto důvodu kladu takový důraz na rozvoj individualismu, neboť pouze v tom nejlepším smyslu dospělí jednotlivci mají opravdovou moc vládnout.
Ovládat druhé jest mocí nihilistickou, primitivistickou. Vládnout svými přednostmi a napravovat vlastní slabosti je mocí nejvyšší. Slýchávám oblíbené rčení, že ryba smrdí od hlavy, nejde však o nic jiného, než o zřeknutí se vlastní zodpovědnosti u člověka duchem chudého. Svalovat vinu za vlastní neúspěchy na představitele elit patří k dnešním oblíbeným argumentům širokých mas. Já se naopak ptám, jak může střecha domu napravit shnilé zdi a základy?
Masy velmi rády očekávají příchod spasitele. Historicky originální skutečností dneška je rozšířená víra v nové technologie. V posledních sto letech jsme si zvykli na takový růst technických inovací, jaký nemá obdoby. Ovšem každý pokrok něco stojí a ten náš vyžaduje gigantické množství energie a surovin. Narážíme na strop environmentálních limitů, s tím ztrácíme i poslední ctnosti humanitní (duchovní). Neúprosným bojem za světské hodnoty jsme všechno naše nemateriální bohatství vyhodili na skládku jako věci zbytečné. A je zřejmé, že k tomu nás nikdo "zhora" nedonutil.
Avšak stejně tak, jak dokážeme ničit, umíme i tvořit a napravovat chyby. Není pravdivé tvrzení, že nám nezbývá než čekat, co se stane. Abychom dokázali uskutečnit potřebné změny, potřebujeme v první řadě "vědět". Informovanost je alfou a omegou jakéhokoliv lidského konání. Jistě, jsou zde i emoce manifestované instinktivním chováním, ovšem ani tyto nepřicházejí odněkud ze vzduchoprázdna, ale ze zkušeností.
V rozporu se zažitou představou je informovanost v současné "západní" civilizaci velmi malá. Máme sice družice, vesmírné teleskopy, internet, rekordní počet výzkumných pracovišť i univerzit, základní vzdělaní se stalo dokonce povinným, avšak nabytím encyklopedických faktů nelze žádnou informaci nahradit. Informací je totiž nejenom znalost reálií, ale pochopení souvstažných okolností, příčin a důsledků. Jestli mi nevěříte, udělejte si jednoduchý pokus. Otevřete noviny či webové zpravodajství, přečtěte "zprávu" a pak se zamyslete nad informativní hodnotou těch vět a slov. Nemusím být vědma ani génius abych věděl, že bez znalosti souvislostí se nic nového nedozvíte. Skvělým příkladem jsou zprávy z akciových trhů či finanční rubrika obecně. Tato stránka je běžnému smrtelníkovi zcela k nepotřebě, neboť suma zde uváděných faktů dává smysl jen zasvěceným odborníkům.
Býti informovaným je primární podmínkou při praktickém uskutečňování demokracie. Nelze přijet s tanky někam do pouště a tam mezi beduíny demokracii vyhlásit. Stejně tak není možné otupit společnost konzumní demagogií a pak očekávat nějaká spravedlivá či alespoň užitečná rozhodnutí. Demokracie je neslučitelná s absolutním materialismem stejně tak, jako je neslučitelná s diktaturou.
Dobře vím, že pro většinu lidí je přijímání rozhodnutí něčím velmi nepříjemným. Mít hlavu plnou všech těch "věcí" se jeví býti příliš nepohodlným. Lépe, když rozhodne někdo jiný. V hospodském zanadávání si na poměry pak panuje až neuvěřitelná solidarita. Neznám přesné příčiny tohoto stavu, jisté však je, že vzdávání se zodpovědnosti znamená rezignaci na svobodu. Jinak řečeno žijeme-li v područí kohokoliv, kdo se o nás "postará", odmítáme vlastní svéprávnost. Magický kruh se poté uzavírá argumentem, že všichni přece nemohou znát všechno. A tím jsme opět u informace. Ve skutečnosti totiž většina z nás může znát dost na to, aby v alespoň elementárních záležitostech veřejného života poznala pravdu. Ona nakonec není důležitá kvantita znalostí jako spíše fakt, že lidské bytosti mohou své poznání sdílet, porovnávat a uchovávat.
Myslím, že jsem dospěl k závěru mých úvah o demokracii. Mohlo by býti napsáno ještě mnoho dalších slov, avšak to by pochopení problematiky již jen pramálo prohloubilo. Vždyť demokracie zcela přirozeně vyrůstá z individuálního rozvoje jednotlivců, v opačném případě zaniká ochotou k uniformnosti, stádovitosti. Někteří všímaví odborníci hovoří o krizi demokracie a já s nimi nemohu než souhlasit. Nezapomínejme však na pravou příčinu tohoto stavu. To my, řadoví účastníci jediného doposud známého svobodného společenského systému do všech důsledků rozhodujeme, zda napneme naše úsilí tím či oním směrem. Je to jen na nás - toť nejvyšší demokratický zákon. A vždy, když toto nejhlavnější pravidlo porušíme, můžeme o svobodě a demokracii jen snít.