Domobrana
Islámské hordy cupitají napříč Evropou jak se jim zamane, politici volají s otevřenou náručí: "Jen houšť a větší kapky, veřejné prostředky z prostřeného stolu mizí závratným tempem, bílé ženy cudně vzdorují tmavým penisům (na děti raději nemyslet), panika roste. Není divu, že v takto dusném klimatu vyrůstají organizace typu Národní domobrana ( www.narodnidomobrana.cz/ ). Je snadné porozumět pohnutkám zakladatelů - obava o bezpečí rodiny, přátel i státu. Nikoho z nich opravdu z plánování ozbrojeného puče proti republice nepodezřívám, i když v médiích zazněl už kdejaký žvást (poctivě rozmázlý) zapáleným domobrancem tlučhubou. To není, díky Bohu, zločin a skutečnou demokracii rozmanitost názorů posiluje. Důvodem, proč píši tento článek je, že nesouhlasím s metodou, kterou Národní domobrana k zajištění bojeschopnosti národa zvolila.
Chyba první: Napodobení armády
Armádní výcvik civilistů nikdy nefunguje, protože civilisté nejsou vojáci. Voják plní příkazy (podléhá velení), bez poslušnosti není šance vojsko k čemukoliv použít. Disciplína je tím nejdůležitějším nástrojem armády, tanky, pušky či letadla patří až na konec vojákova seznamu bojeschopnosti. S domobranou je tedy jednoznačně nesmyslné zacházet podle vzoru téměř absolutní podřízenosti. Řešení se nabízí samo - chovat se civilně a přátelsky bez přehnaných gest, salutování, nikdy nenarušovat dobrovolnost příkazy, namísto toho vydávat pouze pokyny ve smyslu doporučení, nikoliv nařízení. Samozřejmě, že dobrovolnost klade vysoké nároky na odvahu a inteligenci domobrance, ovšem přesně takový by měl domobranec být - zcela zodpovědný a svéprávný za své jednání a tím i vyspělejší, než voják, jehož zbavuje zodpovědnosti podřízenost.
Chyba druhá: Militantní symbolika
Uniformy, odznaky, nášivky, pořadové cvičení s přehlídkami a vůbec chování vzbuzující v civilistech obavy, byť by šlo o obavy neopodstatněné. Domobranec by měl býti především zcela nenápadný jak v lese, tak i na ulici. Nenápadnost je klíčová dovednost jak v boji, tak i mimo něj. Vymýšlet nové rozpoznávací symboly je vysloveně hloupé. Tím si domobranec veřejnost nenakloní. Je zcela žádoucí užívat společensky (a historicky) uznávané a důvěrně známé insignie: malá trikolóra v kombinaci s krajovými znaky, erby apod.
Chyba třetí: Politická angažovanost
Jedinou přijatelnou politikou domobrance je obrana domova. Každý má svůj osobní názor, jeden pro NATO, druhý proti němu, třetí nesnáší fašisty, čtvrtý poslance Pobratvšechno, pátý senátora Vlezdoprdelku atd. Nad těmito názory však musí domobranec uplatňovat cílevědomý nadhled. V opačném případě se účinná domobrana nikdy nezformuje.
Chyba čtvrtá: Konvenční výcvik
V případě domobrany znamená konvenční neefektivní. Fungující armáda potřebuje ke svému provozu nákladnou logistiku. Domobranec bere pouze z vlastních prostředků. Sice je možné napodobit příklad Švýcarska, avšak za daných poměrů v ČR to je nerealizovatelná fantazie. Tradiční vojenský výcvik navíc potlačuje vynalézavost, iniciativu a samostatnost. Domobrana rovněž nepotřebuje izolovanou specializaci jednotlivých oborů, ale všeobecnou univerzalitu.
Chyba pátá: Snaha o masovost
Není žádný rozumný důvod snažit se v domobraně absorbovat široké masy. Aktivními členy by měli být pouze lidé k tomu predisponovaní. Usilování o kvantitu automaticky devalvuje kvalitu. Schopní budou zdržováni méně schopnými. Ne každý je ochoten udržovat si ve svém volném čase fyzickou kondici dálkovými pochody, studovat zbraňovou techniku, utrácet peníze za vybavení, tábořit v zimě či za deště apod. V moderním (soudobém) válečnictví znamená vysoká kvalifikace jednoho víc, než tisíc nezkušených nadšenců.
Budoucnost účinné české domobrany závisí mimo jiné i na pochopení historických zkušeností. Povrchní zápal pro věc rozhodně nepostačuje. Ani sebeodvážnější vlastenectví nepřekoná praktickou připravenost. A k tomu nestačí několikrát do roka přeběhnout přes les se samopalem v ruce. Boj proti drancujícím bandám ať již tmavým nebo bílým na prahu svých domovů není víkendovým povyražením, ale většinou dlouhotrvající stav. Už jen proto se domobrana neobejde bez maximální podpory veřejnosti, kterou je nutné získávat již dnes.
