Není práce jako práce
Žijeme ve světě strojů, počítačů, robotů a technologií nejrozmanitějšího druhu a účelu. A necháváme je pracovat za nás. Stále méně potřebujeme sílu zvířat či svých vlastních svalů. I k těm nejprostším úkolům využíváme obrovské množství energie. S každým novým vynálezem získáváme pocit, že náš život je zase o kousek lepší, kvalitnější. Nakupujeme. Každá další generace nakupuje víc věcí a služeb, než generace před nimi. Masová průmyslová výroba nahradila téměř všechna řemesla. Tuny potravin a spotřebního zboží kolují kolem celé planety, gigantické přebytky naplňují sklady. Musíme tím vším plýtvat, aby to nové bylo vůbec možné někam dát. Ale nakonec nás stejně ovládne pocit prázdnoty v jinak přeplněném světě. Toužíme po nových výrobcích zítřka, jež nám konečně přinesou štěstí. Nefunguje to, neboť každá věc musí mít svůj účel. Naše podvědomí někde v hloubi duše vždy neomylně každou bezúčelnost rozpozná.
Když sedím na svojí zahradě a piji čaj, mám pocity zcela jiné. Vidím stromy, jež jsem zasadil, bujné záhony, jimž bylo nutné věnovat nezměrné úsilí, včely, které nikdo na světě nedokáže donutit, aby žily právě v mých úlech. Každý úkon musí být podřízen souladu. Souladu, který konzumní ideologie zcela ignoruje.
Právě proto, že vznikla fatální nesouměrnost mezi manuální prací a prací strojů, štěstí nás opustilo. Je jedno, jak výkonný kombajn dokážeme vyrobit, neboť chléb pro nás bude stále pouhým zbožím. Zamyslete se, kolik lidí pracuje opravdu svobodně a kolik jich přežívá v závislosti na korporacích, továrnách, bankách, úřadech atd. Většina populace obývá města a velkoměsta, venkov buď převzal pravidla měst, nebo se vylidnil. Bude-li lidstvo schopné přežít vlastní technologie, zcela jistě koncepci sdružování v metropolích opustí. Už dnes je snadné obchodovat, vzdělávat se, zajistit lékařskou a sociální péči atd. na dálku. Mít všechno pod nosem je lákavé, avšak lákavá je i lahev s pivem zavěšená v zahradě, aby přilákala co nejvíce vos do pasti.
Život na venkově dává práci docela jiný rozměr. Je zapotřebí udělat mnoho toho, co si nemá smysl kupovat - dřevo na otop, zeleninu ze zahrádky, vodu ze studny, nejrůznější vybavení domácnosti. Máte totiž prostor a to je velké bohatství. Můžete tak truhlařit, kovat, montovat a vůbec cokoliv, co vás napadne. To všechno je práce, i když za ni nedostáváte žádný plat. Jistě, lze namítnout, že spoustu věcí je nutné koupit, avšak nebyla by to až taková spousta, pokud by venkov nenarušovaly právě městské zvyky.
Lidé z města svůj způsob života vesměs brání nejrůznějšími argumenty. Patříte-li k nim, raději už nečtěte dál. Netoužím nikomu upírat jeho pohodlí a požitky. Chcete-li, věnujte se otrocké práci a naučte to i svoje děti. Dýchejte otrávený vzduch, pijte vodu z plastových lahví, požívejte jídlo přivezené od protinožců. Všechny choroby s tím spojené si řešte v nemocnici za rohem a buďte šťastní. Pokud to dokážete. A jestli vás právě teď ovládla zloba, zajděte si k psychologovi, neboť servis vašich služeb je dokonalý.
Je pravda, že život na venkově je obtížný. Člověk se dost nadře, aby zvládl slušně hospodařit. Na druhou stranu však přichází i jisté uspokojení z dobře odvedené práce. Venkovan je v bezprostředním styku s přírodními živly, kterým se učí rozumět, a přitom začíná rozumět i sám sobě. Nepřekvapí ho pak rozvodněná řeka ani poškozená střecha po vichřici. Navíc ovládá nejednu dovednost, s jejichž pomocí vlastními silami škodu napraví. Pokládá za samozřejmé na příště se lépe připravit a nespoléhá na někoho, kdo jej zachrání.
Znám plány některých futuristů na superměsta budoucnosti. Ovšem už mi není známo, jaký druh lidí by tam měl žít. Čím se budou zabývat? Jaká by měla být jejich práce? Budou dojíždět do vzdálených továren nebo bude stačit, aby marnili čas planou zábavou? Proč? K čemu je člověku, aby se stal kolečkem ve velkém hodinovém stroji, jenž někteří vyvolení budou mít moc natahovat? Není divu, že pocity marnosti prostupují celou moderní civilizací. Historie nás učí, že byla-li nějaká společnost v tak zoufalém úpadku, uchylovala se k bezbřehému násilí. Přinášela zkázu všem bez výjimky, nakonec i sobě. Smrt se stala vysvobozením.
Od směřování k nesmyslné destrukci nás může zachránit pouze užitečná práce. Nebude stačit vysílat paprsky lásky, jak hlásají nejrůznější náboženství a sekty. Nebudou stačit ani pouhé sny nebo naděje. Nebude stačit chtění. Před lidmi nestojí pouze úkol, jak zachránit sebe, ale je třeba chránit celou Zemi. Tím má totiž člověk ve skutečnosti být - ochráncem planety.