Liberální banditismus
Jako člověk, který se narodil a prožil dětství v socialismu, dospěl v kapitalismu a s největší pravděpodobností zestárne v neofeudalismu, mohu zaznamenat mnohá fakta vypovídající o chování lidské společnosti. Tento článek by měl doplnit článek o socialismu (Diktatura socialismu), tedy především dokázat, že je-li špatná červená, neznamená to, že modrá musí být automaticky lepší jen proto, že stojí v opozici.
Slovo kapitalismus jest výstižným pojmenováním situace - kapitál, tedy politika vyčíslitelné hodnoty. V kapitalismu lze všechno ocenit a zařadit do ekonomických rovnic. Kapitalismus nemusí být důsledný, takže zná i pojem externality, čímž svoje kalkulace dovádí až k dokonalosti. Má, dá ti, dal musí sedět a co na tom, že bylo nevratně zničeno životní prostředí, sociální struktury nebo morální hodnoty. V kapitalismu přežijí jen ti, kteří vykazují zisk. A zisk je měřítkem všeho.
Kapitalismus má přirozené sklony k liberalizaci (neomezené svobodě). Považuje za legitimní pravidlo, že neřízený trh vyřeší dříve či později všechny lidské starosti. Volná soutěž je považována za posvátnou, každý má stejnou šanci uspět. Toto bezstarostné neřízení má však známé vady na kráse. To vyplývá z práva hromadit kapitál na úkor druhých, libovolně jej přesouvat a předávat jej mezi generacemi. Zákonitě tak musí dojít k rozdělení populace na majetné a méně majetné třídy. A tady dostává rovná šance na úspěch poprvé na frak. Těžko bude začínající živnostník soutěžit s nadnárodním koncernem, pokud jediným pravidlem hry je objem kapitálu. Vlastník značného kapitálu jest monopolem, neboť co nemůže vlastnit, to zničí manipulací s cenami zboží a služeb. Nakonec zvítězí nejsilnější - největší hromada peněz. Proč? To proto, že peníze se staly krví naší skvělé civilizace a chtě nechtě jsme nuceni je používat.
U peněz všechno končí a začíná. Každé naše rozhodnutí řídí úvaha, zda na to či ono budeme mít. Ti nejbohatší mají dost na cokoliv a jsou bohatší o přesně tolik, o kolik jsou chudí chudší. A to je pravým cílem kapitalismu. Ne aby společnost bohatla, ale aby byla poslušna vlastníkům kapitálu. Není žádným tajemstvím, že většina peněz patří jen zlomku vyvolených. Většina se rve o jednotlivá sousta pod stolem hojnosti.
Aby bylo možné takový stav uhájit, je nezbytné udržovat pod stolem nepřetržitý svár, nenávist, strach, ale i lacinou zábavu a naděje. Je třeba podporovat kult spotřeby a lákat na stále nová sousta. Pro lidi pod stolem musí být touha důležitější, než naplnění. Jen tak je totiž možné přinutit ty dole k čemukoliv, co přinese užitek pouze těm nahoře. Kapitalismus bez zábran využívá nejhorší vlastnosti v člověku, aby zachoval existenci nejvyšších tříd. Je marné spoléhat na slib rovné šance pro všechny, neboť vystoupá-li jednotlivec až k hodovní tabuli, nezbude mu, než držet basu s privilegovanými, aby zachoval status quo. A nezapomínejme, že na každého vyvoleného připadají tisíce bezejmenných duší, které zahynuly ve válkách, hladem, jsou trýzněny nemocemi, ponižovány nebo duševně zcela zlomené. Být majetným má svoji cenu... kapitál.
Je zákonité, že čas od času dojde ke vzpouře. Jak jinak by mohl komunismus získat podporu mas. Samozřejmě, že revoluce přináší jen revoluci, odplatu a další nenávist. Nadšení z pomsty záhy střídá bezradnost následovaná profesním diletantismem, neboť oběťmi se zpravidla stávají i tahouni hospodářské výroby - inženýři, statkáři, architekti, vědci etc. Orwellova farma zvířat je odsouzena ke kolapsu již od prvopočátku. Pak nastává další kolo hromadění kapitálu v rukou jednotlivců a historie se opakuje.
Jak je vidět, socialismus a kapitalismus k sobě mají velmi blízko. Až tak, že jsou na sobě životně závislí. Současný kolaps velkých světových ekonomik není vůbec náhodný. Když zkolaboval ruský soudruh za humny, rozpadl se i bič kapitalistického světa, jenž účinně udržoval pořádek mezi chudými. Na krátko byl stvořen nový démon světového terorismu, avšak ten nezafungoval dostatečně efektivně. Budou vymýšleny nové hrozby a bude obětováno mnoho životů jen proto, aby moc kapitálu přežila. Brzy však již celospolečenskou nespokojenost takové primitivní metody nezkrotí. Jak je velmi moudře psáno, "kdo seje vítr, sklízí bouři". Dnešní VIP třídě nezbývá, než vsadit na poslední kartu, odložit oprýskanou masku přetvářky a přinutit masy k poslušnosti brutální silou. Je to záměr značně riskantní, avšak jediný možný. A nedělejme si iluze, že se lidé takovému tlaku snadno ubrání. Ani nacisté v meziválečném Německu a ani bolševici v Rusku neměli podporu většiny. Ve skutečnosti šlo o nevelké organizace, které chytře využily okolností a dobré organizovanosti. Ostatně to platilo pro gansterské organizace vždy.
Chceme-li z nekonečné jízdy tohoto pekelného vlaku bezpečně vystoupit, musíme najít klíč, meritum, jádro pudla nebo nejvýstižněji magické jméno démona. V prastarých legendách se praví, že bude-li toto pravé jméno vysloveno, příšera ztratí moc. Magickým slovem kapitalistického dneška je hamižnost - láska k penězům. Peníze se staly základní esencí všech lidských činností, tužeb a cílů. Žijeme pro ně a ochotně kvůli nim i umíráme. Peníze získaly bezprecedentní moc nad bytím či nebytím miliard duší. Když chceme něco podniknout, potřebujeme je. Zvláštní náhoda? Náhoda určitě ne!
Na penězích je nejkouzelnější to, že se většina prostých lidí domnívá, že pokud jich budou mít dostatek, bude jim dobře. Je to nesmyslné, já vím. Ale je tomu bohužel tak. A na této slabosti lidského charakteru stojí celý kapitalismus. Chudí se mylně domnívají, že bohatým jde o peníze stejně tak, jak po nich touží sami. Samozřejmě je tomu zcela jinak. Když se narodíte jako miliardář, jsou vám peníze úplně fuk. Máte je, ale užíváte jich docela jinak, než to dělají chudí. Nejdete do fástfůdu a nekoupíte miliardu hamburgerů. Tím, že držíte významný kapitál, máte v rukou část systému a životy milionů jedinců. Peníze jsou krví většiny, nemohou bez nich žít. Velmi bohatí lidé tráví svůj pracovní čas tím, aby finanční systém zdokonalovali či opravovali - udržují kontrolu. Fiat měna je přímo zkonstruována k vytvoření nevolického státu. Kdyby šlo všechno podle plánu, dojde jednoho dne ke zrušení všech měn, neboť již nebudou potřebné. Poddaní budou sloužit svým pánům na nějakém novém neofeudálním principu. Stačí jen, že všichni tento princip budou akceptovat stejně obdobně, jako dnes akceptují peníze. Například bude pro každé dítě platit, že se narodí s určitým dluhem vůči soukromé společnosti a ten bude muset po celý život splácet svou prací, službami apod.
Protože známe kouzelné slovo, můžeme se zachránit. Ale uděláme to? Ta volba je a vždycky byla jen na nás samotných. Vládci peněz mají moc pouze potud, pokud peníze dosáhnou. Nadějí naší a hlavně příštích generací je život bez peněz. Neexistuje nic takového, jako čisté peníze. Na každé bankovce a za každou cifrou v počítači na kontech bychom nalezli nezměrné utrpení a to nejenom lidské. I kdybychom měli směňovat jablka za brambory, musíme to zkusit. Je to jediná šance, jak přetrhnout pozlacené okovy otroctví. Hledejme, jak žít bez peněz. Jinak nemáme naději žít svobodně.