Syndrom selhání moudrosti

 

    Civilizace se rodí a zanikají. Všichni to známe z učebnic. Mayové, Egypt, Persie, Řím etc. Sami sebe přitom považovali za věčné. Stejně tak, jak to dnes děláme i my v našem impériu nekonečné spotřeby a růstu.

    Na začátku jednadvacátého století si klademe tytéž prastaré otázky. Budeme mít zítra dost zdrojů a surovin, abychom nasytili prudce rostoucí populaci? Objevíme nové technologie k udržení kontinuity moderní kultury? Dokážeme vůbec aktuální problémy pochopit, abychom mohli podniknout nápravná opatření? Obávám se, že prozatím nic nenasvědčuje tomu, že jsme se z historie poučili.

    Vývoj civilizací není lineární. Uplatňování pokroku probíhá ve skocích. Následný úpadek zrcadlí předcházející vzestup. To důležité však leží někde mezi tím.

    Pauzy mezi velkými impérii vyplňují takzvaná období temna. Populace klesá na desetinu, propukají zapomenuté epidemie a hladomory. Upadá gramotnost a vymahatelnost spravedlnosti. Regiony jsou ovládány velitely armád. V takových časech je velmi těžké přežít, natožpak realizovat něco jako důstojný život. Období temna se vyznačují především minimální schopností sebe samu překonat. Jsou dlouhá a úmorná.

    Bohužel dodnes přežívá představa, že náš nevyhnutelný pád zvrátí nějaký zázračný objev. To ale není možné. Ne, že by lepší zdroje, než je například ropa, neexistovaly, jenomže lidské uvažování dvacátého století není ochotno výrazné změny přijmout. Z tohoto důvodu musí dojít k zániku zákonitě.

    Odsoudit svět peněz a nenasytnou spotřebu není nic těžkého. Moralizovat je snadné. O to mi však neběží. Pro člověka zítřka bude důležité zachránit, co se dá.

    Stále znovu a znovu se pokoušíme přelstít přírodní zákony. Dnes jsou to vědci, do nichž vkládáme naděje, že právě oni naleznou svatý grál hojnosti a blahobytu. Bitva je však již předem prohrána, neboť porušováním pravidel docílíme pouze diskvalifikace. Člověk přestal opět naslouchat životu. Já tento stav nazývám Syndromem ztráty moudrosti.

    Můžeme učinit mnohé, avšak tuším, že se uskuteční jen málo. I přesto, že máme všechny potřebné prostředky k záchraně. My vůbec neřešíme problém nedostatku vůle, nám chybí elementární znalosti. O skutečném světě a jeho souvztažnostech víme jen málo. Zcela ignorujeme důležitost zdravého života celého ekosystému. Straníme se přírody, jako bychom na tuto planetu vůbec nepatřili. Jako by šlo o zodpovědnost někoho jiného.

    K napsání tohoto příspěvku mne přivedl email jednoho čtenáře tohoto zápisníku. Mimo jiné zmínil důležitost výchovy dětí. Má samozřejmě pravdu. Příštím generacím předáme to, čím jsme dnes. Vědomě i bez rozvahy. Poučovat není plodné. Zásadní je příklad. Budeme-li čekat na zázračnou spásu, budou totéž očekávat lidé příští. Budeme-li hledat pravdu, najdou oni cestu k budoucnosti. Nic většího dnes ani nikdy jindy učinit nemůžeme.

    Syndrom selhání moudrosti dosáhl svého posledního stádia. Konzumní impérium umírá, i když do poslední chvíle řev reklamních amplionů neutichá. Je to reklama, lidé, jen reklama nesplněných slibů, co uspává bdělost davů. Má vůbec smysl plýtvat dalšími slovy? Slyší ještě někdo šumění větru v korunách stromů, zpěv stříbrných řek a nebo ukolébavku měkkých luk? Příroda nám dává vše, co potřebujeme. My potřebujeme dávat jí. Je to nutné. Nezbytné. Ztratili jsme dovednost dávat a to nám bere naději. Když si včela odnáší z květu nektar, opyluje přitom další rostliny. Tak bychom měli chtít žít.