Všichni nebo nikdo

 

    Docela se zájmem jsem si přečetl starší článek uveřejněný 10.3.2008 na Britských listech pojmenovaný "Buď se zachráníme všichni, nebo nikdo" (blisty.cz/art/39417.html). Autorem je Jindřich Kalous, kteréhož neznám ani osobně, ani nijak jinak, cítím však nutkavou potřebu přiměřeně polemizovat s jeho úvahami.

    Pokud jsem správně pochopil nosnou ideu Kalousova článku, jedná se veskrze o kritiku zbrklého mládí a individualismu. Jelikož sám spadám do této kategorie (husákových dětí), mohu laskavému čtenáři nabídnout pohled na věc z této strany:

1. Neumím (neumíme) nabídnout jiná, než individualistická řešení. Ale ano, umíme. Přinejmenším můžeme nabídnout to, o čem tlachají spolustolovníci v hospodách u piva. Jenomže k čemu to je? Bláhové snění o tom, co by páni "tam nahoře" měli udělat, pokud vím, nikdy žádné užitečné změny nepřineslo. Jednoduše jsme dospěli k závěru, že lépe bude poklidit si vlastní dvorek a ukázat tak v malém, jak bychom si představovali fungování státu.

2. Přežití za každou cenu? Na to umím odpovědět pouze otázkou: Jaká by tedy měla být hranice, od které už nemá smysl přežít? V článku autor uvádí vážné obavy ze schopnosti přeživších bránit život svůj, svých blízkých a svého majetku. Měli by snad zakladatelé nové lidské společnosti padnout odevzdaně na kolena před prvním násilníkem drancujícím to, co zbylo? Nebo by snad postačila upřímná modlitba a vlídné slovo? Bojová zdatnost a připravenost sama o sobě není přeci zločinem. Zato neschopnost či neochota sebeobrany ano.

3. V článku je opakovaně napadána anonymita autora webu o ropném zlomu píšícího pod nickem Thon Taddeo. Jindřich Kalous zpochybňuje věrohodnost informací od tohoto zdroje s odůvodněním, že pokud neznáme onu tajemnou osobu a její niterné pohnutky, nemůžeme brát takové snažení v podstatě vážně. K tomuto tvrzení musím oponovat protiargumentem, že anonymita je právem každého z nás. Rozhodnutí chránit své soukromí je volbou na základě osobních okolností. To, jaké okolnosti to jsou, nevíme, a považovat anonymitu automaticky za důkaz nekalosti nějakých skrytých temných záměrů je přinejmenším hloupé. Osobně doporučuji, ať si o charakteru neznámé postavy z internetu udělá každý názor podle obsahu a formy sdílených informací - úvah, popisů, faktů.

4. Vyvolení. My, kteří se zabýváme během současného dění (individuálně), jsme byli nazváni vyvolenými. Je nám prý lhostejný osud těch, kteří kupříkladu žijí v panelácích a jejichž životy úzce závisí na infrastruktuře dnešní civilizace. Na jednu stranu je to pravda, na druhou stranu ne. Opravdu se nestarám o ty spoluobčany, kteří "nic neřeší", jeden svůj dluh vytloukají jiným dluhem a v podstatě vynakládají maximální snahu v rozvíjení konzumní sebedestrukce. Oproti tomu již samotné uveřejňování mých/našich individualistických myšlenek dává šanci komukoliv bez výjimky změnit svůj osud. Doposud jsem nepoznal férovější způsob. Jaký smysl by mělo přinutit většinu (metody a prostředky teď ponechme stranou), aby sledovala nějaké cíle, jež by podle samozvaných vůdců byly ty pravé? Vždyť následky takové politiky zažíváme dnes a denně. Individualismus nikterak nebrání tomu, aby se celý národ jako jeden muž pohnul k lepším zítřkům. Tomu brání právě stádní chování.

    Upřímně nevím, jak si Jindřich Kalous představuje záchranu (celé) lidské civilizace. Ani po několikerém přečtení jeho článku mi to nedošlo. Na jednu stranu ví docela jistě, že individualisticky to určitě nepůjde, ale jinak se patrně spoléhá na prozatím nezhmotněného spasitele, který jako Fénix povstane z popela zničeného světa a vykouzlí rajské zahrady na zemi. Nuže každému z nás nezbývá, než se rozhodnout, čemu uvěřit... a to ryze individualisticky.