Úniky

 

 

    V lidské povaze je něco originálního, neopakovatelného - schopnost unikat z přítomného světa.

Náboženství nabízejí únik do ráje.

Psychotropní látky způsobují odtržení mysli od hmoty.

Politici prodávají vstupenky na úžasnou světelnou šou na někdy tam zítra.

Osvícenci si dennodenně vymazávají hlavu, neboť bez myšlenek již není důvodu ani metody proč a jak se světem komunikovat.

    Lidská mysl je úžasným nástrojem úniku a tak bují "duchovní" lidé jako houby po dešti. Mám dokonce pocit, že koho duchové minuli, ten si je musí už jen kvůli prestiži vymyslet. A když už nefunguje vůbec nic, byla nám naštěstí seslána všeobjímající TV, milující svoje ovečky a žehnající atrofovaným svalům, vlnícím se špekům a pomateným myslím ukolébaných tisícem a jednou povídačkou o falešných pravdách. Žijeme v epoše dokonalých masových úniků a intelektuálové donekonečna žasnou, odkud se vzala současná krize. Ale jak by mohla společnost fungovat, když tady nechce nikdo být?

    Snad většina populace nenávidí svůj život. Lidé nežijí tak, jak by si přáli, ovšem jaká ta přání jsou? Byla-li by skutečně všechna naplněna, líbilo by se nám to jako ozdravný pobyt v pekle. Lidská přání jsou totiž sobecká, diletantistická, krátkozraká etc. To, co lidstvu prozatím chybí, je dospělá mysl. Mysl, která odloží dětské hry a přestane mít potřebu úniku. Mysl pevně zakotvenou v komplexním světě - světě se všemi jeho hrůzami i krásami.

    Bylo by pošetilé dovolávati se předčasné dospělosti člověka, jeho moudrosti. Usilovat o něco takového je stále jen dětinskou pózou. Mnohokrát slýchávám o návratu k mysli čistého dítěte, která všechno ví a zná. Je to však jen další příjemná představa, prostor k úniku. Lidstvo jako celek doposud svoje dětství vůbec nepřekonalo, takže o nějakém návratu nemůže být vůbec řeči.

    Dnes jsme svědky úniků všemi představitelnými směry. Není proto překvapením, že je uskutečňována nadvláda nad masami tak snadno a rychle. Byl bych rád, aby široká veřejnost začala nad svým dosavadním konáním uvažovat více kriticky. Aby hledala pravdu tak, jak ji zatím hledají jen nemnozí. Ale je to jen přání, nic víc. Všechno, co mohu, je čekat, zda lidská rasa přijme svoji zodpovědnost, přeruší pasivitu a svrhne své bohy jednou provždy do hlubin minulosti. Ti, kteří vládnou, mají moc pouze propůjčenou. Naši moc. Bohové sami o sobě nejsou ničím. A svrhnout je není vůbec těžké. Stačí přestat jim věřit. Tak je to prosté.