Republika a náboženství
Během 19. a 20. století došlo k zásadní změně ve funkci náboženství v nově se rodícím státním zřízení - republice. Historici označují tento zlom jako odluku státu od církve. Ve zkratce řečeno jde o legislativní nadřazení občanské vlády nad zájmy církevních organizací. Idea je taková, že stát by měl ručit za svobodu náboženského vyznání, přičemž současně žádné z náboženských dogmat nesmí zasahovat do politické praxe. Chceme-li být však k sobě upřímní, musíme pokorně konstatovat, že taková teorie je ve skutečnosti neproveditelná.
Naše "západní" civilizace, jak známo, stojí na principech křesťanských daleko více, než na myšlenkách řecké demokracie. A to i přesto, že jsme sami sebe s pomocí vědeckotechnické revoluce během posledních dvou století překřtili na společnost moderně ateistickou. Náboženství jako by ztratilo svůj smysl a stala se z něj jen další volnočasová aktivita. Ovšem je tomu opravdu tak?
Víra je ve skutečnosti pro život člověka zcela nepostradatelnou realitou. Musíme věřit, že když dnes ráno vstaneme, bude to mít alespoň minimální smysl. Očekáváme i malé radosti, i když víme, že to či ono nám pravděpodobně přinese obvyklé potíže. Přitom nikdo neví, zda jeho svíčka nedohoří právě v příští minutě. Věřit je nutné, ne volitelné.
Církve a náboženské spolky jsou si této skutečnosti dobře vědomy. Nabízejí nespočetné způsoby, jak projevy víry kultivovat, analyzovat či pojmenovat. Bohužel na oplátku požadují cenné protislužby, jež jdou leckdy proti srsti i těm nejotrlejším uctívačům. Nezřídka pak běžně mírumilovní lidé spáchají i ty nejtěžší zločiny jen proto, aby neztratili přízeň svojí církve.
Ať již se tedy republika chová k náboženství na venek neutrálně, v každodenním životě je na důsledcích víry naprosto závislá. Všechny intelektuální pokusy oddělit duchovní od světského musí zákonitě selhat, neboť člověk jest manifestací obojího.
Dnešek je jednou z mnoha známých, opakujících se period, kdy jako by ztrácíme kontakt s takzvanou "boží přítomností". Jako by zrovna nebyl doma ten, kdo na nás má dohlížet, opatrovat nás a trestat nehodné. Taková doba je žní nejrozmanitějších náboženství, která jednoduše využívají duchovní paniku zástupů. Proč jsme opět v situaci, v níž jsme se vlastně nechtěli nikdy ocitnout?
Není to hřích zděděný od Adama, není to ani zlo zapsané v našem genetickém kódu. Za ztrátou lidské svobody a štěstí stojí docela obyčejná nepozornost. Je-li lidská mysl zahlcena, přestávají fungovat i přirozené duchovní mechanismy. Obdobné důsledky způsobuje i opak - prázdnota. Věřte nevěřte, tak je to prosté.
Vztah republiky a náboženství plyne jednoduše z těchto zákonitostí. Republika vytváří nejvydatnější půdu pro rozvoj jednotlivců libovolným směrem. Dochází v ní sice k mnohým defektním aktivitám, ovšem na druhou stranu jsou objevovány nové, netušené možnosti pozitivního růstu lidských schopností. V typické monarchii nelze dosahovat nějakých převratných objevů za krátký čas. O to víc, pokud nejvyšší autoritou jest nejsvětější církev. Slabinou demokratického zřízení je právě nerozhodnost veřejnosti v duchovním poznání. Náboženství je mnohotvárné, roztříštěné, nejasné. Při hledání univerzální pravdy dochází ke zbožštění peněz, zahlcujícího konzumu nebo populárních představitelů zábavy. Poučnou kapitolou dějin je osud římského impéria. Ač byla tehdejší ekonomicko-sociální prosperita na vrcholu, nastal pozvolný pád až na samé dno existenční propasti. Proč? Mnozí odborníci si s tím dodnes hlámou hlavu, ale odpověď je naprosto očividná - duchovní vývoj člověka ustrnul, čímž bylo umožněno materiálnímu bohatství zničit sama sebe.
Demokracie dnešního typu ovšem celá staletí na pozvolný rozklad mít nebude. Je to mimo jiné dáno i mnohonásobně větším materiálním objemem, jímž zacházíme. Během jediného roku vytěžíme a spotřebujeme tolik energie, kolik dříve postačilo na celé století. Trend prudkého růstu ve spotřebě se již zastavil na začátku 21. století. Od té doby v podstatě lidská enviromentální aktivita stagnuje. Ne, že by nebylo možné tento trend zvrátit, avšak doposud tuto planetu neobývá taková civilizace, která by pokračující prosperitu dokázala udržet. To, co fungovalo na začátku vědeckotechnického rozvoje, dnes fungovat již nemůže. Stále více na nás dopadají důsledky někdejšího úspěchu předchozích generací. Musíme vyrovnat ekologickou nerovnováhu našich aktivit, je třeba napravit rozdíly mezi extrémní chudobou a extrémním bohatstvím. Chybí nám snaha o pochopení příčin všech zhoubných nemocí, jež destruují životaschopnou základnu civilizace. K uspokojivému vyřešení těchto problémů je nezbytný duchovní pokrok každého jednotlivce, což se zatím, bohužel, neděje. Je sice dobré "věřit" v nekonečné možnosti lidské vynalézavosti, ale ne tak, že ono spásné řešení vynalezne někdo druhý.
Důležitou součástí republiky je i snaha o aktivní spoluúčast všech na veřejném dění. Ti, kteří dnes vládnou, se sice domnívají, že lidská společnost může efektivně fungovat pouze pod jednosměrným diktátem, avšak vůbec si nepřipouštějí rizika z toho plynoucí. A tyto rizika se týkají i jich samých. Neboť čím by byl král bez svých poddaných?
Se současnou krizí civilizace se nám naštěstí otevírají i dveře nového poznání. Ve světle posledních událostí se můžeme vzepřít a odmítnout hrát hru podle dosavadních pravidel. Třeba ne všichni, ale i nemnoho nadšenců může dosáhnout převratné přeměny. Jak? Přesně tímtéž způsobem, kterým duchovně nezmrzačený člověk vládne nejlépe - vírou.
Víra v boha/bohy ať již kterékoliv není nějakou jinou vírou, než věřit třeba v technologický pokrok či jinému člověku. Víra pramení ze stále stejného zdroje - odvahy jít za svým přesvědčením, o němž můžeme sice pochybovat, avšak i přezevšechna rizika s tím spojená naplníme onen sen. Cíl, který dnes stojí přímo před námi, je obnova principu republiky. Bez víry v ony ryzí ideály, které republika symbolizuje, nepokročíme. Nebude-li nám samým republika vlastním dítětem, žádné náboženství, církev ani sekta tento nedostatek nenapraví. Právě republika má tu výjimečnou vlastnost, že patří všem. Jako strom, který čerpá vodu a živiny ze země, tak i ona vyrůstá odspodu. Svoje spletité větve natahuje za světlem a její kmen musí odolávat i těm nejprudším bouřím. Žádná její část nesmí parazitovat na jiné. Poskytuje stín a úkryt nespočetným dalším živým tvorům, svým mohutněním posiluje vlastní půdu a zúrodňuje okolí. Taková je. A takoví jsme i my lidé někde v nejhlubší naší podstatě. Jen nesmíme zapomenout.