Strašák Individualismus
Je zajímavé i poučné pozorovat dnešní krizi očima individualisty. Určitě bych to na alespoň pár okamžiků každému dopřál. Proč? Nu proto, že není zdaleka pravdou, že dnešní pomotaný svět je pomotaný právě kvůli nějakému masovému individualismu. A jak to tak dobře vím? To proto, že individualistou jsem a mě podobné potkávám tak jednou, dvakrát do roka. Je to divné? Že se všude mluví a píše o všudypřítomném individualismu? No individualismem totiž většina takzvaného individualismu vůbec není. Není jím výběr televizoru LCD nebo rovnou domácího kina. Nejsou jím ani módní styly či neméně módní formy náboženství. Jednoduše řečeno individualismem není nic z toho, o čem zabedněné hlavy píší v poučných statích, esejích, skriptech či časopisech. Definice individualismu je až děsivě prostá - osobitost. Dokud vysedáváte u TV, nakupujete v superhypergigamarketech, hltáte bulvár, posedáváte v hospodách, stěžujete si, souložíte nebo berete drogy, tak s velkou pravděpodobností osobití nejste. Aby jste byli, musíte býti osobností. Být osobností je pravým opakem toho "mít image". Tak kde se vlastně vzal ten strašák Individualismus? No jako každá duchařská povídačka - z představivosti.
Individualismus byl pronásledován, souzen a potírán snad v každé historické epoše, v každé kultuře i v náboženstvích. Být osobností je již samo o sobě kacířstvím. Uniformní masa nenávidí osobnosti, za to miluje bohy a polobohy. Krásným paradoxem života naštěstí je, že lidská společnost osobnosti potřebuje. Jsou to právě výjimeční jednotlivci, kteří posunují civilizace někam dál. Nové ideje, vynálezy, objevy, umění či prosté vyjádření pravdy nepřinášejí autorské tými, ale autoři.
Důvodem, proč si dávám práci o tomto tématu psát, je naděje, že na mé skromné řádky narazí vyděšený individualista začátečník rozháraný zjištěním, že není uplácán tak úplně podle běžné normy. Snad ho uklidní, že není docela sám. Na druhou stranu nezastírám, že být buřičem a podivínem je těžké. K tomu všemu navíc patří notná porce samoty. Individualisté nemívají mnoho přátel a s těmi, které mají, sdílejí jen vzácně svoje myšlenky či niterné pocity. Jaký má tedy smysl být individualistou? Podle mého názoru je v životě zapotřebí najít to, čím kdo v hloubi své osobnosti je, poznat svoji individualitu. Máme ji sice každý, avšak to ze všech automaticky individualisty nedělá. Jen nemnozí jsou totiž ochotni poslouchat ten hlas v sobě.
Rozhodně je zde správný čas a místo k tomu, abych připomenul, co individualismem není a přesto je za něj vydáváno. Předně panuje představa, že si stačí dělat, co chci a jsem osobností. Je to samozřejmě nesmysl. Individualistická řešení totiž spočívají více než cokoliv jiného na samostatnosti. Každý, kdo spoléhá na druhé více, než na sebe, patří jednoznačně k normalizované většině. Je jedno, jak šílená rozhodnutí učiní. Programově sabotovat celospolečenské cíle samo o sobě nikterak osobité není (v tomto případě jde o jev nazývaný puberta). Individualista naopak zná a respektuje celospolečenská pravidla a pokud se rozhodne je nedodržovat, má k tomu nějaký závažný důvod. V každém případě vždy hledá nějaký kompromis, neboť tak, jak chová v úctě existenci sama sebe, váží si i ostatních. Trucovité rebelantství jest společenským parazitismem, který nemá se samostatností pranic společného.
Od teoretických sociologů často zaznívá tvrzení, že rozvoj individualismu narušuje a rozkládá "dobře fungující" společenské mechanismy. Toto tvrzení vychází z mylné interpretace praktické skutečnosti slepou teorií. Při troše snahy musí každý poctivý vědec dospět k závěru, že to byly vždy síly uniformní či normalizační, které přinášely rozkol a destrukci. Oproti tomu každý rozkvět individualismu znamenal přínos nových myšlenek, vědeckotechnický pokrok nebo překonání duchovních dogmat. Proto například demokracie stojí a padá s rozvojem osobnostním, neboť požaduje kvalitativní rozvoj jednotlivce. Býti v názorovém rozporu či nejednotě neznamená rozvrat společnosti. Je tomu právě naopak. Rozmanitost vytváří podhoubí pro pozitivní evoluci a zvyšuje šance na přežití. Příroda nás o tomto zákoně denně poučuje každým svým detailem. Jasně nám ukazuje, že každá uniformní monokultura je již předem odsouzena k záhubě.
To, čím dnes procházíme, je klasický příklad krize individualismu. Náš svět kolabuje, protože nerespektujeme základní přírodní zákony. Lidstvo se stalo globální monokulturou, kterou dokáže zahubit jediná nemoc. Důvodem, proč si pravdu uvědomují jen málokteří je přílišná uzavřenost lidstva ve svých umělých strukturách - města, kultura, politika, trhy atd. Uzavíráme své vnímání před komplexním viděním světa, řešení problémů atomizujeme na dílčí symptomy, čímž léčíme jen důsledky, ne příčiny. Proto tvrdím, že nepotřebujeme ekonomické, kulturní, politické či náboženské sjednocení. My potřebujeme skutečnou rozmanitost, jíž se nám tak zoufale nedostává.
Co napsat závěrem? Zatím ještě nikdy v lidské historii nenastala situace, kdy by se individualismus stal celospolečensky rozšířeným. Alespoň o tom nevím. Snad u některých přírodních národů tomu tak je (bylo). Submisivní sklony účastníků soudobé globální civilizace bohužel naši budoucnost poškozují natolik, že není reálné očekávat zlepšení. Dokonalým obrazem tohoto smutného stavu je plačící dav. Dav utápějící se v kolektivním žalu nad medializovanou (veřejně známou) tragédií, dav neschopný užitečně jednat, anylyzovat příčiny, vyhodnotit důsledky a navrhovat řešení. Jeden jediný muž dokáže takový dav ovládnout a použít jako nástroj pro cokoliv. Jedna jediná individualita má takovou moc. A to je příliš nebezpečné nejenom pro nás, sobecké lidi, ale pro celou Zemi. Pokud chcete změnit tento osud, můžete učinit jedinou užitečnou věc - být osobností.